Wilhelm

17 Dub

Druhá ze série povídek napsané naším nadaným Pájou Efženem je zde. Tentokráte se ocitneme v blíže nespecifikované budoucnosti (v létě možná již přítomnosti). Pozorný čtenář jistě postřehne mnohé co se pod tímto příběhem skrývá…

Následuje přesný přepis dopisu, nalezeného u mrtvého těla Wilhelma Bredda, knihovníka Celdormského, který zemřel dne 21. července ve městě Esgaroth. Všechny údaje zde uvedené jsou čistou fikcí – hlídka nevypátrala žádný deník, o kterém se W. Bredd zmiňuje a knihovník archivu Jezerního města vše zde uvedené popřel. Mrtvého dokonce nebyl schopen identifikovat. Bredd zemřel v důsledku pádu z okna – hlídka smrt pro nedostatek důkazů vyhodnotila jako nehodu.

Vězte, nijak mne netěší, že jsem nakonec podlehl nutkání a svěřuji se papíru, jako by snad mohl uchránit můj život před jistým osudem. Bohužel, nic jiného mi nepomáhá v utříbení si myšlenek, jako tato prostá zpověď anonymnímu čtenáři. Sám ani nevěřím, že se někomu tento rukopis dostane do rukou, ale jak už jsem zmínil výše, svěřuji se pouze z osobních důvodů.

Aby nebyla má nervozita špatně pochopena, musím nejprve uvést vše, co předcházelo oné osudové chybě, díky které se nyní bojím o svůj život. Nemějte mne za nějakého paranoika – můj strach pramení z čistě racionálních příčin. Ale popořadě.

Už odjakživa jsem měl rád knihy. Vyrůstal jsem na dobrodružstvích, válkách se skřety a lovech draků. Jak jsem dospíval, obracel se můj zrak spíše k reálnějším končinám – jal jsem se prozkoumávat staré archivy, cizokrajné atlasy a historické rodokmeny se staly mým denním chlebem a v knihovnách jsem trávil více času, než u sebe doma. Není proto divu, když jsem se po pár letech studií sám zabydlel v jedné takové ve svém rodném městečku. Volný čas jsem si tak každodenně mohl zpestřovat velkými díly a získávat nepřeberné množství pestrých informací. Ale proč vám to vše vyprávím?

Inu, musíte pochopit, že sběr vědomostí se mi po těch letech stal posláním, možná i závislostí. A právě proto jsem nebyl schopen ustat ve svém bádání, jakmile jsem narazil na něco krajně podezřelého.

Bylo tomu jednoho chladného podzimního večera. Seděl jsem u svého pracovního stolu, i přesto, že jsem měl dávno po práci. Prokousával jsem se velkým stohem nových svitků, které jsem před týdnem nakoupil a velice mě zaujal svazek Nových životopisů severu. Dočetl jsem se o muži jménem Dagobert Theodriff. Něco už jsem o něm slyšel – prý teď vládl v Jezerním městě a okolí. Moc jsem toho ale nevěděl, novinky se ke mně někdy dostávaly velice obtížně.

Pocházel z nepříliš známé ani bohaté rodiny odněkud z jihu Rhovanionu. Jednalo se o muže velice schopného a odhodlaného. Osvědčil se jako dobrý bojovník a dovedný stratég a už v nevysokém věku se mu podařilo dosáhnout na post velitele městské stráže Esgarothu, Jezerního města. To bylo opravdu důležité místo a velice náročná práce a životopis se zmiňoval o mnoha složitých patáliích, se kterými se musel Dagobert potýkat. Začal jsem k tomu muži cítit obdiv a při čtení některých pasáží jsem si opět připadal jako kluk. Bohužel, osud nepřichystal tomuto hrdinovi příliš spokojený život.

Po několika letech služby se rozhodl kandidovat do městských voleb na starostu. A povedlo se. Životopis uváděl, že to bylo velmi těsné vítězství, ale Dagobert se z velitele stráži stal samotným starostou Esgarothu. Tam ale jeho cesta neskončila.

V těch dnech přebývala v azylu v Jezerním městě dolská královna Heleth. Uprchla spolu s malou družinou z Dolu během řádění Šmaka Zlatého, oné pověstné bestie, jenž dnes dlí na ereborském zlatě. Při útěku však byla napadena skupinou kořistnických skřetů a jen stěží se jí podařilo uniknout jejich černým spárům. Při útěku padlo mnoho jejich přátel a poddaných a nepřítel dokonce zajal Heletina malého syna, dědice Dolského království, bezbranné novorozeně.

Královna jen s obtížemi docestovala do Esgarothu. Lid Jezerního města se jí ujal a zacházel s ní tak, jak si zasloužila a jak se patřilo. Mnoho měšťanů si ji oblíbilo a královna si našla spoustu věrných přátel. Nejeden dobrodruh se nabídl, že se vydá stopovat skřetí tlupu a nejedna skupina hrdinů se pokusila najít mladého prince. Nakonec to ale byl Dagobert, tehdy ještě velitel stráže, kdo svedl krvavou bitvu s únosci a královnina syna vysvobodil.

Životopis líčí, že se jednalo o velkou slávu – velitel vpochodoval do města se zbytky své armády, prince nesl v náručí a klečíc před královnou, předal jí její oplakávané dítě. Ba co víc, nedlouho na to, v návaznosti na svůj odvážný počin, požádal Dagobert královnu Heleth o ruku a ona mu za velkého jásotu všech ve městě řekla své ano.

Mělo to však znamenat více, než si pouhý přihlížející mohl hned uvědomit. Sňatkem s královnou dolskou by totiž Dagobertovi, jakožto starostovi Jezerního města, připadlo i právo vládnout nad Dolem a přilehlým okolím. Tak by si pod svou vládu získal dvě nejmocnější města severu a stal by se opravdu mocným králem. Tedy alespoň do doby, než by mladý princ dosáhl plnoletosti a mohl se ujmout svého dědictví.

Konala se svatba – veliká slavnost, na kterou byli pozváni všichni lidé města. Hrála hudba, lidé se radovali, pilo se a jedlo. Ano, jedlo – na svatbu bylo najato tucet nejlepších kuchařů, pekařů, lahůdkářů a řezníků. Jeden z nich, v životopise vedený pouze jako „Řezník“, žil v těch v lesích kousek od města. Normálně by ho na takovou událost nikdo nezval, v Esgarothu neměl moc dobrou pověst. Sám Dagobert ho prý neměl vůbec v lásce a svolil k tomu, aby na svatbu přišel, jenom proto, neboť si ho oblíbila královna Heleth. Nikdo neví, čím na ni zapůsobil, ale nikdy proti němu z její strany nevyvstala žádná zášť a nikdy o něm nemluvila tak, jako všichni ostatní.

Řezník přišel na svatební hostinu, tak jako všichni ostatní, s darem pro novomanžele. I když žil v lese, podařilo se mu upéct výbornou pečeni a dokonce i Dagobert připustil, že kuchař je to velice schopný.

O tom, co se dělo dál, životopis mluví velice mlhavě. Je jisté, že příčinou všeho byla právě ona pečeně, dar od řezníka z lesa. Neznámo jak se mu podařilo unést malého prince tak, aby si toho do hostiny nikdo nevšiml. Teorie se rozcházejí – od těch racionálních, jako „ukradený klíč od pokoje“ nebo „tajný spolupachatel“, až po ty zlidovělé, obsahující magii, alchymii, ovce a podobně. Ještě nyní se mi dělá špatně při pomyšlení, čeho byl ten netvor schopen. Zabít ono bezbranné nemluvně a pak jej předložit jeho vlastní matce jako pokrm je čin hodný nelidské zrůdy. I přesto mě tento děsivý příběh velice zaujal a nedočkavě jsem pokračoval ve čtení.

Životopis dále uvádí, že královna mrazivé pomyšlení na odporný čin, který na ni byl spáchán, neunesla a ještě ten večer skočila z balkónu v nejvyšší věži ve městě.

O „Řezníkovi“ se toho už moc neví – byl dozajista přítomen, když vyšla odporná pravda najevo a byl na Dagobertův rozkaz okamžitě zadržen a odveden do kobek. Jeho další osud je neznámý.

Dagobert byl zdrcen. Vypráví se, že několik dní nejedl a nevycházel ze svých komnat. Jeho blízcí se o něj báli a nejeden lékař prorokoval, že takovou ztrátu nepřežije. Nakonec mu jen neskonalé odhodlání a pevná vůle pomohly postavit se znova na nohy a ujmout se toho, co po své ženě a jejím synovi zdědil – žezlo dolské. Už ale nikdy nebyl takový, jako předtím.

Někdy kolem půlnoci jsem dočetl celý svitek a odbelhal se do postele plný vzrušení z Dagobertova pestrého života ale zároveň dosti zdrcený z jeho krutého osudu. Hlavou mi vířily myšlenky, ale byl jsem příliš unavený, než abych se jim všem stihl věnovat. Dostihly mne však ráno.

Probudil jsem se s podivným tíživým pocitem. Jak už jsem se snažil předtím naznačit, někdy jsem nad věcmi až moc přemýšlel a nikdy nenechal nic nedořešené. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že životopis Dagoberta Theodriffa je v něčem nekompletní. Nemohl jsem na to přijít, proto jsem se rozhodl přečíst si celý svitek ještě jednou. A skutečně – bylo to tam!

Onou neznámou v celém příběhu byla podivná postava vyvrhele v lesích, označovaného jako „Řezník“. Chyběl motiv. Pročetl jsem několik vyřazených spisů městské stráže našeho městečka, které jsem v knihovně objevil, a analyzoval obecný profil takto vyšinutých kriminálníků. Potom jsem se prokousal tlustým svazkem Všeobecného vědění o mysli a otravách zlých jejich, abych se dozvěděl vše o bezdůvodném ubližování a škození jiným. A nakonec doplnil informace konzultací s bývalým velitelem městské stráže.

Závěr? Onen lesní odpadlík, Řezník, neměl žádný uvěřitelný důvod něco takového udělat a nechat se přitom tak hloupě chytit. Byla tu možnost, že bude mít ve vězení komplice, ale Dagobert by ho určitě nespustil z očí – pokud ho sám hned nezabil. Podle toho, co jsem se dočetl, by se šílený vrah měl pokusit alespoň o nějaký útěk.

Pokusil jsem se nad tím mávnout rukou a nějaký ten týden na to nemyslet. Marně. V mozku mne pálilo děsivé pomyšlení a podezření a jsem si jistý, že kdybych se rozhodl dál nepátrat, spálilo by mne zevnitř. Ještě před začátkem zimy jsem vyrazil do Jezerního města.

Nebylo to nijak daleko a cestu jsem si relativně mohl dovolit. Stejně bych tam musel jet na trhy pro nové kousky do své sbírky. Měl jsem v plánu se chvíli zdržet a prozkoumat tamní knihovnu.

Ubytoval jsem se v levném hostinci a hned další den ráno vyrazil do Esgarothského archivu. Po několika hodinách pátrání jsem narazil na první užitečnou informaci – našel jsem záznamy městské stráže z dob, kdy jí velel Dagobert.

Původně jsem myslel, že tam najdu pouze doplňující znalosti, které by mi pomohly v mém pátrání. To, co jsem ale objevil, mne na několik minut uvrhlo do zděšeného transu. Nebyl jsem schopen mluvit a musel jsem se zajít napít do hospody naproti knihovně, aby se mi alespoň trochu ulevilo. Nebudu chodit kolem horké kaše a popíši vám, jak mé pátrání pokročilo.

Zprvu jsem jen procházel různé případy a snažil se najít nějakou zmínku o tajemném Řezníkovi. Pročetl jsem všechny události a vše, co Dagobert během své služby vyšetřoval. Nikde se nezmiňoval o žádném zločinci, který by nějak podobal tomu, kterého jsem hledal. Nakonec jsem pro jistotu prozkoumal i seznam zadržených za několik let. Nic. Abych nic nenechal náhodě, nalistoval jsem i seznam všech zavedených členů hlídky doufajíc, že se později za některým z nich budu moci stavit. A tam byl! Poručík E. W. Rzeznick – aktivní služba, správa věznice, výslechová řízení a dohled nad vykonáním uděleného rozsudku. Musel to být on – Řezník byla jen zkomolenina příjmení Rzeznick. Ba co víc – správa věznice, výslechová řízení a dohled nad vykonáním uděleného rozsudku – tak se v oficiálních textech označoval obyčejný popravčí. POPRAVČÍ!

Po několika odporně chutnajících pivech jsem byl opět schopen uvažovat. Takže „Řezník“, pravým jménem E. W. Rzeznick, byl nejen členem stráže, ale i městským katem. To znamená, že pracoval pro Dagoberta. To znamená, že se znali – Rzeznick byl dokonce poručík. Dagobert také moc dobře věděl, co je ten muž zač – vždyť to on musel schvalovat a podepisovat všechny popravy, ať už jako velitel, nebo starosta. Ve výpisu se psalo, že Rzeznick opustil službu asi týden před Dagobertovou svatbou. Stráž také zaznamenala, že si změnil bydliště na neznámé. To zřejmě znamenalo odstěhování se do lesa. Ale proč?

Vrátil jsem se a našel si v Esgarothském archivu životopisy vládců města. Knihovník byl ošklivý shrbený muž s nosem, kterým by šly kopat brambory, ale jakmile se dozvěděl, že jsem z oboru, nabídl pomocnou ruku. Našel dokonce jeden svitek, popisující ony ohavné okolnosti Dagobertovi svatby. Odtud jsem se nedozvěděl nic příliš užitečného. Oproti popisu v mém Dagobertově životopisu tento svitek pouze více rozváděl vztah mezi Heleth a Rzeznickem. Údajně prý byli dobří přátelé, Řezník dokonce před svým odchodem dost často navštěvoval malého prince a nosil mu hračky. Dokonce se aktivně podílel na hledání nemluvněte. Jeho vztah s Heleth byl velmi vřelý – o to víc ji musel zdrtit jeho čin.

Esgarothský Dagobertův životopis mi ale poskytl daleko užitečnější informace. Byl, pochopitelně, daleko aktuálnější a psalo se v něm o politickém vzestupu Esgarothsko-Dolské nově vzkvétající říše. Dařilo se mu jako králi velice dobře. Po nějaké době samozřejmě smrt své novomanželky překonal a teď si užíval úspěchů, kterých svými vůdcovskými schopnostmi dosáhl.

Polil mne strach. Čím více jsem věděl, tím více mne napadaly podivné myšlenky. Dagobert dobře znal Rzeznicka. Rzeznick se spřátelí s Heleth. Dagobert Rzeznicka vyžene do lesů. Šílený Rzeznick se pomstí Dagobertovi na Heleth.

Byl jsem vyděšený a opět jsem zatoužil po pivu. Tušil jsem, že jsem odhalil něco děsivého. Něco, o čem se nepsalo a co by zřejmě nikdo neměl vědět. Krajem už dlouho kolovaly zvěsti o tajné králově rozvědce, skryté policii, které údajně zneškodňuje nepřátele vlády. Nikdy jsem na tyto babské povídačky nevěřil, ale vysvětlovalo by to, proč o tomto děsivém tajemství nikdo nic neví. Urychleně jsem si zabalil věci a odjel pryč z Jezerního města. Doufal jsem, že se nikdo kromě knihovníka nedoví, co jsem hledal, a že si tajná rozvědka neuvědomí, co jsem zjistil.

Uplynuly týdny a já nabyl přesvědčení, že jsem unikl. A skutečně – nikdo se neobjevil a já, domnívajíc se, že jsem pálivou otázku ve své hlavě uhasil, zapomněl jsem na celý případ Dagobertovy podivné svatby. Mé domněnky se ale ukázaly jako mylné. Osud mi tento děsivý a odpudivý příběh přivál do cesty ještě jednou.

Bylo tomu více jak půl roku a já se zase dostal do Jezerního města – tentokrát při příležitosti návštěvy jednoho starého přítele. Ačkoli se mi téměř podařilo vytěsnit si z mysli všechny má zjištění, stále jsem se nějak ostýchal podívat do Esgarothského archivu. Nakonec ale má touha po nových kouscích zvítězila a já opět zavítal do knihovny Jezerního města. To byla chyba.

Mělo mě varovat už to, že si mě starý knihovník pamatuje. Hned, jak mne zahlédl, s úsměvem mi zamával a vydal se mi vstříc. Už tehdy mě jedna část mozku upozornila a já už měl v plánu utéci. Ale zvědavost mne přemohla.

Knihovník mě pozdravil a vyměnili jsme si pár zdvořilostních frází. Nakonec se přiznal, že pro mne něco má. Část mé mysli, která chtěla rychle vycouvat, se pomalu zvětšovala, stále ale nebyla dost silná.

Knihovník mi předal malou zabalenou knihu. Řekl, že ji měl pečlivě schovanou, ale že může jistě ručit za její pravost. Sedl jsem si ke zdi a rozbalil balíček. Na titulní straně kvalitně vázané knihy stálo ozdobný písmem: Deník lady Heleth Dolské. Opět mne zavalila vlna úzkosti a už jsem málem s křikem utekl zpět do svého rodného městečka. Nakonec jsem ale svoji zbabělou část udusil tou zvědavou, možná až klukovsky dobrodružnou. Nalhával jsem si, že se nic nemůže stát – vše jsem stejně věděl a pokud si tady budu pár minut číst, nikdo mě za to určitě neudá tajné policii. Navíc, deník už určitě nějakou dobu patřil knihovníkovi a ten byl koneckonců stále živý. Začetl jsem se tady do deníku královny Heleth.

A zde přichází ta část, kvůli které jsem tak vystrašený. To, co jsem považoval za správně vydedukované, byl z velké části omyl a až Helethin deník mi osvětlil všechny pravé příčiny oné krvavé a děsivé svatební události. Doteď jsem v šoku a jen to, že může své myšlenky někomu svěřit (i když se jedná pouze o papír) mne udržuje při zdravém rozumu.

Helethin deník obsahoval spoustu jistě zajímavých, ovšem mě nesrozumitelných informací. Psala většinou o věcech, kterým jsem nerozuměl. O fóbii z ovcí, o Modré radě (ať už je to cokoliv) a jejich schůzích, o podivné únavě a migrénách.

Porozuměl jsem až posledním několika stránkám. Pokusím se tedy povyprávět o všem, co jsem se dočetl, alespoň tak, jak mi paměť dovolí.

Heleth neměla žádný podezřelý vztah s Rzeznickem. Měla ho ráda, ale pouze jako přítele. Byl jediný, který se k ní choval opravdu mile, ne jako k nějaké cizí královně. Navíc v té těžké době potřebovala někoho, s kým by si mohla povídat, povečeřet nebo se projít do lesa. Stále byla slabá po těžké cestě, truchlila po manželovi i po dítěti.

Dagobert ve skutečnosti vůbec nebyl takový dobrák, jak se mohlo zdát. Heleth byla jediná, která věděla o jeho podivném vztahu s tajemnou výchoďanskou konkubínou, jistou Bluminir. Byla rozhodnutá odmítnout jakoukoli jeho nabídku, ale když Dagobert objevil jejího syna, věděla, že nemůže jinak. Svatba ale nemělo být to nejhorší – také měla své přátele a doslechla se zvěsti, že její budoucí manžel se ji pokusí sprovodit ze světa. Byl by to celkem logický počin, neboť by tak získal dědické právo nad Dolem. A co bylo vůbec nejhorší – musel by zabít i jejího syna. Zděšena si dávala pozor na kohokoliv, koho potkala a do svých komnat pouštěla jen lidi, kterým bezmezně důvěřovala. Ani to ale nepomohlo. Den před svatbou se její syn ztratil. Vyděšená Heleth málem zešílela strachy, ale i tak se dokázala zachovat jako královna a nedala svému snoubenci najevo, že něco tuší. Dítě se ovšem jako zázrakem záhy našlo. Byl to právě Rzeznick, kdo jí ho přinesl a tak se stal jejím nejlepším přítelem.

Potom následuje v deníku mezera, kdy se zřejmě, jak napovídají další záznamy, udála svatební večeře. Několik stránek je potrhaných a mnohokrát jsem zahlédl slovo „zrádce“ a pak spoustu dalších urážlivých slov. Tuším, že pokud nepatřila Dagobertovi, dozajista měla Heleth na mysli Rzeznicka. Muselo jí být jasné, že její nejlepší přítel byl jen nastrčený Dagobertův člověk a tato zrada ji úplně zničila. Poslední slova, napsané zřejmě těsně před sebevraždou, si dovolím citovat:

„Nikdo už nezůstal. Všichni mě nenávidí. A já nenávidím všechny. Nikdo už nezůstal.“

Knihovník se mi svěřil, že knihu koupil od člověka z márnice, který ji našel u těla mrtvé Heleth. Sám ale neměl odvahu ani chuť si z ní něco přečíst. Já už ho ale neposlouchal. Nechal jsem deník deníkem a utíkal do hospody naproti. Byl jsem strachy bez sebe a ze zhnusení jsem alespoň dvakrát zvracel.

Konečnou ránu jsem ale dostal právě tady, v této hospodě, kde píši svůj poslední dopis. Dopis na rozloučenou.

U sedmého piva si za mnou přisedl podivně vyhlížející muž. Měl ošklivý obličej, páchnul tabákem a pivem a hlavu měl po stranách tak podivně vyholenou. Vypadal jako pobuda, ale díval se, jako by přesně věděl, kdy skončí svět. Měl jsem dvě teorie.
„Vy jste Rzeznik?“ zeptal jsem se ho plný strachu.
„Prosím? Kdo? Jo, aha, Ežen – ne, ten je někde na východě.“ Neustále se podivně usmíval. Věděl, stejně jako já, že tohle nepřežiji.
„Takže rozvědka…“ Rezignoval jsem. Nemělo se cenu bránit.
„Můžete mi říkat Philip,“ uchechtl se s notnou dávkou předstíraného soucitu.
„To je můj konec, že?“
„To nevíš. Ani já nevím. Konec vždy přijde nečekaně. Dejte si ještě jedno pivo na mně – a šťastnou cestu.“ Zvedl se a pomalou chůzí zamířil ke dveřím.
„Na shledanou,“ prohodil jsem v rozpacích, ani nevím proč. Mám pocit, že řekl něco jako „Mír, lásku,“ a pak se vytratil jako stín.

Autor: Pája Efžen

Napsat komentář