Smlouva

29 Kvě

Třetí povídka od našeho pisatele Evžena je tu. Pokud jste četli krátké články o jednotlivých šesti frakcích (jejich seznam je zde), jistě vás překvapilo (stejně jako obě frakce, které se jednání účastnily), že mezi Caras Calen (elfové) a Karmínovou karavanou (Rhûn) zavládl mír. Jednu z verzí tohoto příběhu si můžete přečíst níže.

Nad Dorwinionem vstávalo slunce. První paprsky si prorážely cestu mezi spletitými uličkami, vyháněly stíny zpod kupeckých stánků a probouzely toulavé kočky. Město pomalu ožívalo.

Generál Mahmradd se vypotácel ze své ložnice. Protáhl se, pročísl si poslední zbytky černých vlasů a hlasitě zívl. Skrze tenké závěsy prosvítalo do neuklizené pracovny dorwinionské ráno. Další, prací nabité dorwinionské ráno, pomyslel si generál.

Pomalu se sesunul do svého křesla a rozhlédl se po několika stozích papírů, tyčících se jako polorozpadlé hradební věže z pracovního stolu. Takticky se rozhodl počkat, než sluha donese jeho obvyklou ranní kávu.

Pohodlně se opřel a už se chystal dohnat to, co v noci nestihl, když mu pohled spočinul na malé obálce s pečetí ze zeleného vosku, ležící uprostřed stolu. Seděla tam, jako by si ho prohlížela. Jako by ho pozoroval s tou výhružnou grácií hřebíku, vyčnívajícího z hustého koberce. Jako by vyčkávala. Opatrně se po ní natáhl a prohlédl si znak na nazelenalé pečeti. Jakoby ten symbol už někde viděl. Ve válce? Při nějakém obléhání? Po ránu mu to nikdy moc nemyslelo, ale přeci…

„Elfové?“ podivil se a několikrát otočil obálku v rukou. Nevypadalo to jako vyhlášení války. Elfové dělali tyto věci možná trochu… teatrálněji? Ale co jiného by mohli chtít? Chvíli pohyboval rty, jak překousával cizí slova a pak se šokovaně zarazil.

„Co to fg- !?“

O tři dny dříve

Na louku uprostřed Caladienského lesa se dokodrcal honosně vyhlížející kočár. Mezi starými duby a vysokou trávou působily červené závěsy a zdobené dveře možná poněkud kýčovitě. Na druhou stranu, cokoliv, co se nacházelo v okolí půl míle a mělo alespoň základně vyvinutý sluch, uteklo před skřípěních jeho kol opravdu hodně daleko a tak nebyl nikdo, kdo by si mohl nějak ztěžovat. Tedy, především alespoň trochu inteligentní tvorové.

Uprostřed louky stál velký elfí stan. Byl… no byl zelený a tak přírodní, jak to jen elfové dokázali, ale i přesto se tvářil velice vznešeně a velkolepě. Kolem stálo několik strážných a všude vlály elfské zástavy.

Z kočáru vystoupili tři muži v honosných černorudých hávech. Všichni to byli vysoce postavení Výchoďané, o tom nebylo pochyb. Kdyby to někdo nebyl s to poznat podle množství šperků a odznaků, mohl to vyčíst z až nepřiměřeně zdobených turbanů, pod kterými by krky nezkušených a netrénovaných kvílely bolestí

„Ti si ale potrpí na atmosféru, co?“ zahlaholil první z nich, známý jako Strážce sedmi nejposvátnějších klíčů. Jeho práce byla ve své podstatě docela prostá, ale generace před ním dokázaly udělat z pozice víceméně bezvýznamné pozici velmi váženou. Dnes už téměř nikdo netušil, co je to Sedm klíčů, natožpak proč by měly být stráženy, ale i tak byl Strážce přítomen při téměř každé důležitější události.

Společně s ním tu byli Mistr První pečetě a Správce Araraských věží. Jejich funkce byly pro správný chod Východního impéria skoro stejně důležité a významné, jako funkce Strážce klíčů.

„Přesně,“ zabručel Mistr pečetě. „Nemohli to prostě uspořádat v nějakým pěkným elfím paláci.“

„Mají elfové vůbec paláce?“ chytl se jeho myšlenky Správce Araraských věží. „Kam by je v tom lese dali?“ Desetiletí vykonávání vyčerpávající práce na něm zanechalo nějaké menší následky, a proto mu poslední dobou ujížděla mysl do trochu jiných končin.

„Možná je staví na nějakých mýtinách…“ uvažoval Mistr pečetě.

„Mýtinách? To jako že by káceli stromy?“

„No třeba jo, čím by jinak topili?“

„Třeba uhlím. Třeba ho taky kupujou od trpaslíků.“

„Od trpaslíků? Oni? To jako fakt?“

„Ticho!“ okřikl je Strážce klíčů. „Máme tu práci. Zkuste se soustředit.“

„Ano.“

„Ano… uhlím, pche…“

„Dost, jdeme!“

Tři postavy vyrazily vysokou trávou k zelenému stanu. Těsně před vstupem je zastavila skupina strážných.

„Co to říkal?“ zajímal se Správce Araraských věží, jehož elfština byla na úrovni elfštiny sklenice jahodového džemu.

„Říkal, ať počkáme,“ překládal Strážce klíčů. „Beztak to jen přehrávají. Určitě tam sedí a jenom dělají důležitý…“

„Myslíte, že tam mají nějaké víno?“ Správce už byl v myšlenkách dávno někde jinde.

„Pokud jo, tak jenom to hnusné elfí…“ bručel Mistr pečetě.

„Jo, to fakt nemůžu vystát.“ přisvědčil Správce.

„Třeba to, co jsme pili na zasedání Diplomatické rady, to byl utrejch…“

„To bylo naše víno,“ vložil se do jejich diskuze Strážce klíčů.

„Vážně? A to na schůzi v Mahalaranském přístavu?“

„I to.“

„Páni, na tomhle odvětví hospodářství bychom měli zapracovat.“

Ve vstupu do stanu se něco zavlnilo. Strážný promluvil.

„Fajn, můžeme dovnitř.“ Trojice vysoce postavených Rhûňanů se vsunula do svícemi osvětleného elfího stanu. Krása elfích stanů, především zevnitř, by se dala popisovat celé věky. Ovšem v očích kulturně nepříliš zaujatých vyslanců Východu byl stan uvnitř prostě zelený. Uprostřed stál velký stůl se spoustou jídla a poháry na víno.

„No, mají to tu pěkné…“

„No, takové zelené… a pěkné.“

Za stolem seděli tři elfové. Jejich vznešené hávy a urozené výrazy dávaly znát, že se jedná o vysoce vážené diplomaty. Na druhou stranu, hávy a urozené výrazy měli i tři Rhûňané.

„Poznáváte někoho z nich?“ špitl Správce Araraských věží.

„Ta uprostřed je mi nějaká povědomá,“ ozval se Mistr pečetě.

„To je Lindair Cele-něco,“ odpověděl mu Strážce klíčů a doufal, že nikdo elfů jejich krátký rozhovor.

„Na elfku je docela ošklivá,“ vedl si svou Správce, ale pohled jeho rozumnějšího přítele ho zastavil.

„Posaďte se,“ vyzval je najednou jeden z elfů za stolem a všichni tři diplomaté sebou škubli. První se pohnul Správce věží, hnán potřebou prozkoumat obsah džbánu na víno. Postupně si posedali a nastalo podivné tíživé trapné ticho, přerušované jen šuměním lesa okolo stanu. V každé společnosti žije jeden jedinec, který má neuvěřitelný talent zbavovat prostředí trapného ticha. V případě Rhûnské delegace to byl Správce Araraských věží, který ticho přebíjel o něco trapnějším hlukem.

„Máte to tu moc pěkné,“ začal nesměle. „Takové útulné…“

„A pěkný nábytek,“ přispěchal rychle na pomoc Mistr pečetě a pohladil těžký dubový stůl, jediný kus nábytku ve stanu. Na elfích tvářích se nepohnul ani sval.

„A vybrali jste velice pěknou lokalitu.“

„To ano. Čerstvý vzduch, všude ptáci a tak…“

„Jsme rádi, že jste přijali pozvání na toto diplomatické jednání,“ vložil se do jejich řeči jeden z elfů. „Věříme, že jednání proběhne v dobré víře a duchu společného míru.“

První se vzpamatoval Strážce klíčů.

„No… ano. Ano, o to jde i nám. I když, abych byl naprosto upřímný, nejsem si tak úplně jistý, čeho tímto jednání chcete dosáhnout. Chci říci, po všech událostech, které souviseli s válkou a tak…“

„Ano, třeba to jak jsme vám vypalovali les a hubili zvěř,“ přispěl svojí troškou i Mistr pečetě, spokojený, že se mluví o něčem, o čem alespoň slyšel.

„A jak jste nám pak za to pobili lidi v lese,“ navázal Správce věží.

„A jak jsme pak –“

„Ano,“ přerušil je rázně Strážce klíčů a vrhl na oba své společníky nepříliš spokojený pohled. „Ano, tohle jsem myslel těmi válečnými událostmi.“

„Mohu vás ujistit,“ ozval se uprostřed sedící elf, v kterém Strážce poznal Lindaira, „že cílem tohoto setkání je především budoucnost obou našich zemí, ne jejich minulost.“

„Především budoucnost po stránce mezinárodního obchodu a hospodářství,“ doplnil další. Mistr pečetě se rychle zamyslel. Vyrůstal ve městě daleko na východě. Jako každý správný kluk se rád toulal venku, rád házel kamení po ptácích a rád hrál gharit. Když byl starší, jako každý správný muž vydělával peníze, staral se alespoň o jednu ženu a přemýšlel o dětech. A vždy si, jako správný Rhûňan, udržoval jistou národnostní hrdost, posílenou množstvím prorhûnských hesel a protizápadních pomluv. Měl jasno.

„My vaši pomoc a váš obchod nepotřebujeme,“ vyhrkl dřív, než stihli oba jeho společníci zareagovat. „Hravě si vystačíme sami.“

„To je nám jasné.“ Lindair se tvářil, skoro jako by tuhle odpověď čekal. „Nám ale nejde o obchod s vámi, jako spíš váš obchod s druhou stranou.“

To východňanské vyslance docela zmátlo. Do teď měli za to, že to oni jsou druhou stranou. Strážce klíčů se předklonil a se zaujetím se podíval na elfího diplomata.

„Asi vás nějak nechápeme.“

„To je nám také jasné. Abychom své záměry osvětlili – jde nám především o oslabení našich nepřátel, tedy především rebelské špíny a zrádců, kteří se v poslední době vyrojili v okolních územích.“ Nastala chvíle ticha, kdy Rhûňané přemýšleli. Strážce klíčů něco o situaci u trpaslíků a esgarothských lidí věděl. Něco málo. A tak si dokázal domyslet, o co elfům jde.

„Takže… vy po nás vlastně chcete, abychom ukončili obchodní styky s lidmi a trpaslíky?“

„Jenom s těmi, kteří si neprávem nárokují trůn.“

„A to jsou kteří?“

Lindair se zarazil. Tato otázka ho trochu zmátla a dalo mu práci najít správnou odpověď.

„No pochopitelně ti, které nepodporujeme,“ odpověděl za něj jeden z jeho společníků. Strážci klíčů začínalo docházet, o co tu jde. Možná že to navenek mohlo vypadat jako otázka morálky a podpory právoplatných vládců, ale zdání klame. Tohle byla politika, ta s morálkou a podporou nemá co dělat. A kde je politika, tam se dá vytřískat spousta bohatství.

„Chápu, ale to asi nebude tak jednoduché. Víte, tak například trpaslíci jsou naši dlouholetí přátelé…“

„Ne to nejsou,“ zarazil se Mistr pečetě a zmateně se na svého druha podíval.

„Ale ano, už velice dlouho,“ snažil se ho Strážce ignorovat.

„Ale vždyť jste zrovna včera říkal, že jejich hlavy vypadají jako-“

„Ale to bylo včera,“ utnul ho Strážce rázně. „Pochopte, že nebude lehké ani levné vzdát se všech obchodních smluv, které spolu máme.“

„No ovšem, ti malí pitomečci si hrozně potrpí na smlouvy…“ utrousil jeden z elfů a rázem upoutal pozornost Správce Araraských věží.

„Moje řeč. Ale hlavně že pak na tržištích šidí, jak jen můžou.“

„A ta jejich hloupá řeč,“ zapojil se další z elfů.

„Mě to povídejte,“ opáčil Mistr pečetě. „Jednou jsem se s nimi snažil hádat na radě ohledně stavby obchodní cesty a nerozuměl jsem jim ani slovo. Malý tlustí ihgarif.“ Ani jeden z elfů se sice nevyznal ve východních lidových označení dobytčích orgánů, význam byl ale jasný.

„Ano, naprosto přesně,“ přisvědčili elfové. „Ale v boji alespoň něco udělají. Ne jako lidé z Esgarothu.“

„Moje řeč!“ rozmáchl se rukama Správce věží. „Podívejtě se na mňa, jsem z Esgarotha a mlovím jako nemocné koroptev!“ Elfové se zasmáli.

Správce klíčů se snažil zachovat klid. Podíval se na Lindaira, sedícího naproti a zahlédl v jeho očích něco, co ho velmi potěšilo. Byl to smutný výraz člověka, který je nucen pracovat s naprostými ignoranty, jenom aby dosáhl nějakého svého cíle. Ten výraz znal – vídal ho každý den, když se ráno holil a byl si jistý, že mu na tvář vkrádá i teď, tak jako elfovi před ním.

„Ani vlastně nevím, proč s nimi nějaké obchody vedeme,“ proudila mezitím kolem nich diskuze.

„No ba! Komu tím prospějete, co?“

„Přesně! My si vystačíme sami, vždyť toho máme desetkrát více než oni.“

„To my jakbysmet!“

Strážce se pomalu napil vína. Když se nad tím zamyslel, probíhala diplomatická schůze celkem dobře. Mistr pečetě zrovna mával kouskem brokolic a vyprávěl nějaký vtip o dvou trpaslících a esgarothském kupci. Jeden z elfů se snažil naučit Správce věží elfí výraz pro opravdu ošklivého trpaslíka.

„Vaši muži jsou rození diplomaté,“ kývnul na něj přes stůl Lindair.

„… a ten kupec se jen hloupě usmál a…“

„Nevím, co bych si bez nich počal.“

„… ne, musíte víc chrčivě, jako chrrr…“

„Na diplomata jste poněkud klidný a vyrovnaný,“ pokračoval v nezávazné komunikaci elf.

„No, ve skutečnosti jsem Strážce sedmi nejposvátnějších klíčů.“

„… chápete? Sedm žeber, haha…“

„Zajímavé, co to obnáší, být Strážcem těchto klíčů?“

Strážce se zarazil. Na takto záludné otázky nebyl vůbec připraven. Naštěstí ho z ošemetné situace vytáhl Mistr pečetě.

„To by šlo, že ano?“

„Cože?“

„Tady pan elfí vyslanec se ptal, jestli by nešli naše obchodní cesty vést tudy.“ Strážce zaváhal. Něco bylo… něco bylo špatně, jenom nějak nevěděl, co.

„No ovšem, že ano!“ vložil se do toho Správce věží. „Prostě budeme jezdit tudy!“ Strážce klíčů měl takový divný pocit, že je tu něco špatně. Jenom si nebyl jistý, jestli to tak nemá být. Nebo jestli se s tím dá něco dělat.

„To nebude problém,“ pokračoval Mistr pečetě. „Prostě to pošlete do Dorwinionu.“

„Jistě,“ usmál se jeden z elfů a odkudsi vytáhl velkou mapu. „Stačí, když se tady postaví most…“

Jednání se poněkud protáhlo. Bylo nutno vymyslet několik základních návrhů cest, na což se s radostí vrhla většina vyslanců z obou stran. Strážce a Lindair dlouho seděli u stolu a snažili vypadat vyrovnaně. Sem tam něco odsouhlasili svým kolegům. Oba byli poněkud zmatení, ale snažili se nedat na sobě nic znát. Koneckonců, vše šlo zatím dobře. Tedy, alespoň v nějakém slova smyslu.

Když se rhûnští vyslanci vypotáceli ze stanu, už se téměř stmívalo. Kočár stál stále na stejném místě a na kozlíku podřimoval vozka. Mistr První pečetě a Správce Araraských věží se spolu bavili o dalších plánech. Strážci sedmi nejposvátnějších klíčů něco vrtalo hlavou. Něco, co celou dobu sedělo vzadu a až teď se pomalu probojovávalo do jeho vědomí. A pak to přišlo.

„Moment,“ zarazil se zděšeně a nebyl si jistý jestli, co si právě uvědomil, je vůbec pravda. „Moment… My jsme teď vážně uzavřeli příměří s elfy!?“

O tři dny později

Nad Caras Calenem vycházelo slunce. Velitel Aurienëw před chvíli vstal a zrovna pozoroval podivnou, až výhružně vyhlížející obálku s rudou pečetí, která ležela na jeho stole. Ten znak znal. Pamatoval si ho z nepřátelských zástav a ze štítů na druhé straně bojiště. Jenom mu nešlo do hlavy, proč z toho neměl ten správný pocit. Tohle nevypadalo jako typická zpráva odvěkých nepřátel.

Opatrně se natáhl po obálce.

„Že by nějaký nový druh výhrůžky?“ podivil se a otevřel obálku. Chvíli pohyboval rty, jak překousával cizí slova a pak se šokovaně zarazil.

„Co to aul- !?“

Autor: Pája Efžen

Napsat komentář