Zvěd

12 Čvn

Další Evženova povídka! Tentokrát se podíváme k trpaslíkům a na jejich situaci doma.

Temné nebe křižovaly sítě blesků. Každou chvíli se ozvalo ohlušující zahřmění. Z nebe se lily tisíce galonů vody, jako by se protrhly nebeské oceány, a stromy se kácely pod náporem větru hnaného z hor. Každý rozumný tvor byl schovaný ve svém doupěti a modlil se, aby přežil dnešní noc.

Pod hrubě nedostačující ochranou vysoké hory ležel provizorní trpasličí tábor. Bouře dávala ležení pěkně zabrat. Poryvy větru trhaly stanové plachty a opíraly se do malých dřevěných hradeb. Vzduchem létalo vše, co nebylo řádně upevněné k zemi. Voda se dostala všude.

Jedno z posledních relativně suchých míst byl hlavní stan uprostřed tábora. Jen někteří měli to štěstí a byli osvobozeni od povyku a chaosu venku. Několik strážných, tři generálové a jeden svázaný muž.

Georl klečel na vlhké zemi a zmateně mžoural do plamenů. Jeho oči si ještě nezvykly na světlo po tom, co měl několik hodin nasazený na hlavě neprůsvitný pytel. Opatrně se rozhlédl okolo. Stan, kam ho zavlekli jeho věznitelé, vypadal jako nějaký druh velitelství. Zahlédl několik jednoduchých stolů, pokrytých haldami papírů a spoře osvětlených dohořívajícími svíčkami, spoustu prázdných židlí a lavic a další věci, zakryté plachtami před protékající vodou. Uprostřed stál velký koš s dohořívajícím ohněm. U vstupu stála jen dvojice strážných, ale místo budilo dojem, že je za normálních okolností plné lidí. No, zarazil se Georl, lidí ne…

„Jak ti říkají?“ ozval se hluboký hlas někde zpoza ohně. Georl si ani nevšiml, že tam někdo stojí, ale jak si jeho oči přivykly prostředí, zahlédl v temnotě na konci stanu tři podsadité postavy. Dva z neznámých se pohnuli a prošli pomalým krokem kolem ohně. Až teď jim viděl do tváře.

„Jmenuji se Georl, mistře trpaslíku,“ pokusil se o přátelský tón, ale moc mu to nešlo. Skoro půl dne ho drželi zavřeného v páchnoucím promoklém stanu s pytlem na hlavě a nedali mu ani najíst. Od té doby, co ho trpasličí stráž chytla poblíž jejich tábora, se mu tihle vousatí zakrslíci přestávali líbit.

První z dvojice, zamračený vousáč s velkým zahnutým nosem, poslal mávnutím ruky pryč strážné, kteří sem Georla přivedli. Druhý udělal ještě krok blíže a prohlédl si človíčka před sebou zkoumavým pohledem. Měl malé oči, hlavu jako koleno a páchl kouřem a vlhkým oblečením. Vypadal, že se mu zajatec moc nelíbí. Na druhou stranu, podobné pocity měl i Georl.

„Nuže, mistře Georle,“ promluvil první a trpaslík, doposud upřeně pozorující lidského zajatce, o krok ustoupil. „Můžete nám tady říct, proč jste slídil kolem našeho tábora?“

„Neslídil jsem,“ ohradil se hned Georl.

„Ovšem,“ odbyl jeho poznámku Plešoun, jako by něco takové čekal. „Tak proč jste se tedy ‚podezřele zdržoval poblíž‘ našeho tábora?“ Georl se zarazil. Do této chvíle ani netušil, že jsou trpaslíci schopni sarkasmu.

„Jenom jsem procházel kolem…“ vysoukal ze sebe pomalu. Nebyla to pravda, Georl to věděl a tušil, že to ví i trpaslíci. Musel hrát o čas, třeba ho něco napadne.

„Podívejte, pane Georle,“ pokračoval první trochu unaveným hlasem, „chápu, že mohlo dojít k nedorozumění. Ale z našeho úhlu pohledu jsme zajali cizího muže, který se procházel hustým křovím kolem našeho tábora s tužkou a poznámkami o našem opevnění. Je mi jasné, že je tu šance, že jste jenom fanda do pozorování vojenských ležení… ale ta šance je malá.“ Georl zíral na trpaslíka, kterého si v duchu pojmenoval Nosáč, a divil, jak může neustále mluvit s tak vážnou tváří. Že by hra na vážného a nevážného strážníka? To už zažil, tím ho nedostanou. Musel se bránit.

„Když už jsme u těch otázek, zajímalo by mě, co dělá skoro celá armáda trpaslíků tak blízko lidského města? Koneckonců, jenom proto jsem se sem šel porozhlédnout.“ To byla z části pravda. Poslala ho sem sice městská rozvědka, ale to už považoval za přehlédnutelný detail.

„Myslím, že nejste v pozici, kde můžete klást otázky,“ zabručel Plešoun.

„A vůbec, neměli byste být se zbytkem trpasličí armády?“ vedl si Georl dál svou. „Pokud vím, tedy především z doslechu, nezdržují se teď v této části země.“ Všiml si na tváři prvního z trpaslíků něčeho, co by se dalo považovat za nervozitu. Možná riskoval, ale možná mu to taky mohlo zachránit krk. Třeba je ještě přesvědčí, že je jenom zatoulaný zvědavec.

„Co je ti do toho, kde se zdržuje trpasličí armáda?“ ohradil se na něj Plešoun.

„Já jenom, že zdejší kraj spadá pod krále Dagoberta a ten je spojencem krále Náina.“

Místnost ovládlo ticho, přerušované jen zvuky vichřice a ránami deště na povrch stanu. Oba trpaslíci ztuhli na místě a nervózně na sebe koukali. Georl se usmál. Tak tady je zakopaný pes, pomyslel si, stačí jim říct, jaké by mohly mít problémy, a hned se karta obrací.

„Takže nechci nějak vyhrožovat,“ začal o dost jistěji, aby přerušil husté ticho, „ale to, že zabíjíte civilisty, co si náhodou vyjdou na vycházku do lesa, by se králi Dagobertovi nemuselo líbit,“ usmál se. „A tedy ani vašemu králi,“ dodal spěšně.

„Co jsi to řekl?“ ozval se dunivý hlas z temného koutu stanu a Georl sebou leknutím cukl. Úplně zapomněl, že vzadu za ohněm zůstal ještě jeden trpaslík, který dosud ani nepromluvil. Teď jeho hlas naplnil místnost další vlnou tíživého ticha.

„Říkal jsem,“ ozval se znovu Georl, i když o poznání nejistěji „že by se vašemu králi nemuselo zamlouvat, že mu jeho vojáci zabíjejí spojence.“

Temná postava vystoupila zpoza ohně a postavila se vedle svých dvou druhů. Na první pohled bylo znát, že je o jeden, dva stupně výš, něž zbylí dva. Nebylo to ani tak v oblečení nebo v postoji, tím se spíše podobal v boji kovaným vojákům. Ne, byl to ten pohled zpoza hustých spletených vlasů a vousů. Ten pohled autority a vůdcovství.

„Říkáš, že by náš král nebyl rád, když zabijeme nějakého Dagobertova špeha?“ Georl zahlédl v očích jeho dvou společníků něco, co si vyložil jako očekávání. Jako by tak nějak tušili, co se bude dít dál.

„No, pokud je váš král Náin z Železných hor, tak by to asi špatně vysvětloval.“ Oba trpaslíci po stranách svého vůdce zklamaně vydechli. Došlo jim, že prohráli, pomyslel si Georl. Teď mě musí pustit. Ani netušil, jak se mýlí.

Představený z trpaslíků udělal krok blíže a pohlédl lidskému zvědovi přímo do očí.

„Myslíš, že bych tvojí smrtí naštval Náina z Železných hor?“ ujistil se a téměř nepostřehnutelně položil ruku na dýku u pasu.

„Myslím, že byste mu tím nadělal velké problémy,“ špitl Georl. Nějak ztrácel jistotu. Něco bylo špatně. Proč se nebojí? Trpaslík se přisunul ještě blíž.

„Já jsem Olgar Kamenná pěst,“ zašeptal. „Já jsem Náinův největší problém.“

Georl si ani nevšiml, kdy trpaslík tasil.

Autor: Pája Efžen

Napsat komentář