Smrt ze stínů

16 Dub

V další povídce se podíváme opět do Eriadoru, v němž začíná plápolat plamen války. Děj tohoto krátkého příběhu s nečekanou pointou se odehrává několik týdnů po předchozí povídce a vrhá na situaci takříkajíc pohled z druhé strany barikády.

Temným lesem se nesly zvuky kroků, tichého chrastění a tlumených nadávek v černé řeči. Ašragův průzkumný oddíl se vláčel hvozdem skoro celou noc. Byli už poněkud daleko od základny, ale rozkazy zněly jasně.

Do čela skupinky se prodral malý postarší skřet, amatérský mapař.

„Veliteli?“ zeptal se opatrně. Možná trochu hlasitěji, než měl.

„Ššt!“ napomenul ho Ašrag. „Děje se něco?“

„Ne, to ne, šéfe, ale…“ stařík se zadrhnul. „No, víte, tohle by měl být les, kde minule zařvala celá Snorgova skvadra.“ Velitel trochu znejistěl, ale navenek se pokusil nedát nic znát. Dobře věděl, jaké drby se po celém táboře šířily. A věděl, jak snadno se jeho „muži“ dokáží vyděsit.

„Snad se nebojíš těch povídaček?“ snažil se vypadat nebojácně, ale nevědomky ztišil hlas. „Všech těch řečí o smrti ze stínů a netvorech, co útočí odnikud?“

„Nebojím, veliteli,“ zašeptal starší skřet a nejistě se rozhlédl. „Jenže ta smrt ze stínů a netvoři útočící odnikud jsme povětšinou my skřeti…“

„Dost těch řečí,“ zavrčel Ašrag. Najednou se zastavil a s ním celý oddíl. Čekal je výstup na poněkud příkrý svah. Už teď viděli po tmě mezi hustými stromy poněkud obtížně a na svahu se zdál les ještě hustší.

Ašrag se poškrabal na proplešatělé hlavě. Nelíbilo se mu tady. Ba co víc, nelíbilo se mu to tady a k tomu to nesměl dát před oddílem najevo.

„Šéfe?“

„Ne.“

„Já tady s chlapama si myslíme…“

„Tak toho nechte,“ zabručel Ašrag, „na myšlení jsem tady já.“ Chvíli bylo ticho, ale pak se přeci jen v zadních řadách ozvalo nějaké brblání.

Velitel průzkumníků vzdychl. „Dobrá,“ otočil se ke svým mužům. „Dobrá, chápu vás. Taky jsem to slyšel. O tomto lese. O těch útocích, které přišly odnikud a podobně.“ Stále se snažil mluvit šeptem, ale do hlasu se vkrádal strach.

„Ale přece se nebudete bát nějakých strašidel v lese. Nebo nějaké smrti ze stínů, nebo nějakých netvorů, nebo temnýho lesa…“ Teď už to cítil taky. Ten nepříjemný oblak strachu, který se plížil mezi jeho muži, narazil teď i na něj. Jako by les nějak potemněl. Jako by bylo najednou nějak chladněji. Přejel si rukou po holé lebce a pokusil se o poslední projev falešné odvahy.

„Kdyby tu něco takového bylo, určitě bysme o tom už věděli, ne?“ V tu chvíli vzduch prořízl syčivý zvuk. Svištění. K zemi padl jeden mrtvý skřet. Nastala ničivě dlouhá vteřina ticha. První zařval Ašrag.

„Sešikovát!“ zaječel velitel. Hned nato se dali do křiku i všichni skřeti. A pak i smrt ze stínů. Lesem se rozléhal svistot, jako by se mezi stromy proháněli malí rychlí ptáci. Nebo obrovský rychlý hmyz. A taky strašidelný jekot. Členové oddílu padali překvapeně mrtví k zemi.

„Obranné pozicé!“ řval Ašrag. Skupinka zbývajících se srazila do těsného kruhu a kryla se štíty. Ke svištění a jekotu se připojilo i hlasité cinkání, jako by do štítů narážely neviditelné šípy. Velitel oddílu stál uprostřed, potěžkával tasenou šavli a hledal mezi stromy nějaký pohyb. Marně. Najednou se jeden ze skřetů přímo před ním propadl do země. A další. Vypadalo to, jak by jim nějaká síla podrážela nohy. A pak to uviděl.

Nepřátelé byli malí, ale nesmírně rychlí. Tak tak se vyhnul jednomu útoku a pokusil se seknout šavlí. Zcela minul. Všiml si, že se obranný útvar rozpadá. Začínal mít strach. Lesem se rozléhal hluk bitevní vřavy, křik a řinčení zbraní. Jeden z nich se mihl těsně před ním. Sekl a minul. Malý stín se prosmýknul kolem něj a Ašrag ucítil ostrou bolest. Jeho pravé koleno to vzdalo a on se pomalu složil. Stále ale ještě mohl bojovat. Někde hořelo. A pravděpodobně i někdo hořel.

Ašrag kolem sebe bušil šavlí v zoufalé snaze alespoň někoho zasáhnout. Jeden z těch malých ječících stínů se mihnul přímo před ním a Ašragova lebka pocítila velice tvrdý úder, jako by dostal kladivem. První ránu ještě ustál a párkrát naprázdno sekl. Druhá ho už poslala k zemi.

Z posledních sil se pokusil zvednout. Z nějakého důvodu tady hořel oheň. Útočníci se s tím nepárali. Ašrag zvedl hlavu a uviděl ve světle plamenů jednoho z nepřátel. Byl malý – vypadal jako kříženec malého člověka a… ještě trochu menšího člověka. Kudrnaté vlasy mu skoro zakrývaly zuřivě zářící oči. Byl rozhodně menší než většina nejmenších skřetů. V jedné ruce svíral hořící pochodeň a v druhé nějaké zemědělské nářadí, celé od krve. Skřetí velitel si taky všimnul koženého řemínku a velkého váčku, co se skrčkovi houpal u pasu.

„Prak?“ zavrčel Ašrag. „Šli na nás s prakem?“

Děsivě vyhlížející tvoreček si všiml jeho pohledu a něco zakřičel. Na světlo vstoupil další z nepřátel. Podle Ašragova odhadu to musel být velitel. Nebyl ani zdaleka tak malý. Postavou připomínal poněkud neforemný sud s kšandami a slamákem. Mohl to být trpaslík, ale ti určitě nebyli tak rychlí. A neměli takovou zuřivost v očích.

Zbraň, kterou sud svíral ve zkrvavených prackách, vypadala, jako by se někomu podařilo vyrobit obstojnou válečnou sekeru ze staré pánve a pokroucené větve. Potěžkal děsivou věc v rukou a vyrazil volným krokem k Ašragovi. Skřet z posledních sil pozvedl šavli. Takto zespodu se zdál vůdce těch zákeřných tvorečků ještě větší. A zákeřnější.

„Tak pojď ty malý prase…“ procedil Ašrag mezi zuby. Kdyby jen tušil, že před ním stojí slavný skřetovrah, obávaný zabiják temných, řezník a ničitel. Kdyby jen tušil, že před ním stojí Bandobras Bučivoj… zřejmě by se ani neobtěžoval bránit.

Autor: Pája Efžen

Napsat komentář