Pche

4 Čvn

V další Evženově povídce se ocitneme někde okolo roku 2776 třetího věku, to jest mezi druhým a třetím ročníkem našeho tábora. Po prvním ročníku byli skřeti vyhnáni z Mlžných hor i Angmaru a v horách se usídlily posádky lidí, trpaslíků a elfů. Všude bylo bezpečno… nebo ne?

Po dlouhé době v noci nelilo. Obloha byla čistá, hvězdy zářily nad Severními vrchy a Mlžné hory na východě se tyčily k nebi jako bílé tesáky. Byl to zvláštní pocit, usínat bez uklidňujícího bubnování kapek a hukotu bouře. Faradain spal lehkým spánkem. Lidé jako on si nemohli dovolit usnout příliš tvrdě. Sice si před pár měsíci najal noční hlídače, ale dva lidé nemohli uchránit celé skladiště. Ve vesnici žila spousta farmářů, kteří by si rádi vypomohli z úrody někoho jiného.

Vždy byl napůl vzhůru, připraven rychle vstát, kdyby se někdo pokusil ukrást jeho majetek a hlídači zvonili poplach. Tu noc ho ale vzbudil křik. Strašidelný křik.

Vyletěl z postele, seběhl po schodech jen v kalhotách a s krátkou sekerou v ruce vyběhl směrem ke skladišti. Po cestě potkal klusajícího Haara, jednoho z hlídačů, co najal.

„Moridos, pane,“ prohodil hlídač a pokračoval směrem k východnímu skladu. Tasil meč.

Oba vrazili do skladiště ve stejnou chvíli. Faradain zalitoval, že si nevzpomněl na lucernu, ale hlídač nevypadal, že by mu tma vadila. Vrhl se kupředu a ztratil se mezi pytli s obilím. Farmář chvíli stál ve vstupu a potěžkával sekeru. Venku bylo díky čisté obloze dost světla, aby viděl na několik prvních kroků od vrat. Dál už ale sklad vyplňovala temnota.

„Šéfe?“ ozval se odněkud Haara. Faradain se hluboce nadechl a vyběhl směrem, odkud volal hlídač.

Nehledě na to, kolik světla pouštěla do budovy otevřená vrata, za první hromadou pytlů byla tma naprosto neproniknutelná. Faradain postupoval opatrně, jednu ruku se sekerou napřaženou před sebe, druhou se přidržoval beden a pytlů.

„Pane Faradaine?“ hlas přicházel někde zprava, musel být blízko. Zahnul podél na sebe naskládaných sudů a pod nohama cítil lepkavé a kluzké rozlité víno. Zloději museli rozbít nějaký ze soudků.

„Tady jsem, pane. Jste v pořádku?“ hlídač zněl dost nejistě.

„Rozflákali mi víno,“ zavrčel Faradain. „Našel jsi někoho? Co Moridos?“

„Pane… To není víno. To je Moridos…“

„Takže…“ Velitel stráže vypadal poněkud zaskočeně a zavřel za sebou vrata do skladu. Tohle nebyl zrovna jeho šálek kávy. „Vy tvrdíte, že to byl profesionální hlídač?“

„Najal jsem si ho stejně jako tady Haara. Prý už dělal takovou práci předtím…“ Faradain se cítil skoro stejně bezradně jako velitel. Kolem jeho skladu se ale navíc během chvíle nashromáždil velký zástup zvědavců z celé vesnice. Málokdy se tu stalo něco jako brutální vražda. Teď byli všichni před budovou a čekali na vyjádření šéfa „městské“ stráže.

„Řeknu vám pravdu, pane Faradaine,“ vzdychl velitel. „Netuším, kdo to mohl udělat. Zřídil ho opravdu dobře, ani bychom bez vás nepoznali, kdo to je. Zřejmě zemřel na ubodání, tolik ran by nepřežil ani býk. Můžem vyhlásit pátrání, ale…“ velitel rozhodil bezmocně rukama.

„Co za člověka může při krádeži tak zmasakrovat hlídače?“ zabrblal spíš pro sebe Haaro.

„Všichni víme, co to bylo!“ ozval se někdo z davu. Faradain nabral vzduch do plic. Už je to tu zas.

„Ano, žádný člověk!“ křičel někdo jiný.

„Uklidněte se prosím,“ pokoušel se situaci zmírnit velitel stráže. Marně.

„Byli to skřeti!“

„Zase jako před půl rokem!“

„Ano!“

Faradain tuto reakci čekal. Vždy, když se na vesnici něco nedařilo – špatná úroda, mrtvá kráva, zatoulaný pes – všechno skřeti. Každý rozumný člověk věděl, že už několik let jsou všichni skřeti pryč, zvlášť od té doby, co Mlžné hory obsadily posádky Esgarothu, trpaslíků a elfů, ale jakmile došlo na nějaký problém, byli za každým rohem.

„Věřte mi, není nutné se strachovat,“ pokoušel se vzrůstající povyk uklidnit velitel. „Provedeme opatření a budeme pátrat po zloději, ale není důvod k neklidu. Skřeti už jsou dávno pryč…“ poslední větu vyřkl trochu nejistě, bylo znát, že i on má strach. Faradain se ušklíbl. Banda důvěřivých ovcí! Budou ještě tak týden, možná dva, panikařit, nepouštět svoje děti ven a hlídat ovce a krávy a pak se na všechno zapomene. A jeho zloděje nikdo nenajde.

Když se dav rozplynul a strážníci byli hotovi s odklízením mrtvoly, zůstal na farmě u skladů jen on a Haara. Schválně řekl přeživšímu hlídači, aby počkal. Potřeboval si promluvit.

„Doufám, že nevěříš těm řečem o skřetech?“ začal zeširoka a posadil se na bednu vedle vrat. Z náprsní kapsy vytáhl dýmku.

„Popravdě moc ne, šéfe. Už se tady neukázali věčnost, někteří lidé ani nevěří, že ještě nějací žijí…“

„To je dobře,“ přikývl Faradain a zapálil si. „Nerad pracuju s pověrčivými hlupáky. Podívej, Haaro, nejsem rád okrádán. Víš…“

„Chápu vás, pane,“ přerušil ho hlídač. „Ale je tu něco, co by vám možná mohlo pomoct. Chtěl jsem vám to říct dřív než veliteli…“

Faradain se zarazil s dýmkou napůl cestu k ústům. „Cože?“

„No, možná ani tak nešlo o váš sklad. Šlo spíš o Moridose.“

Faradain koukal do země a nechával si hlídačova slova projít hlavou. „Chceš říct, že to byla spíš vražda než krádež?“

„Ano.“

„Kdo?“

„Murdy.“

„A to je sakra kdo?“ Faradain začínal být naštvaný.

„Bydlí nahoře na Severních vrších. Docela podivín. Měl to být Moridosův švagr.“

„Švagr?“ podivil farmář. „Kde by sakra vzal Moridos švagra?“ vztekal se.

„No víte pane, když má nějakej magor pěknou sestru a…“

„To já přece vím!“ napřímil se Faradain. „Nejsem tak tupej jako většina vesnice. Tvrdíš, že ten Murdy mohl vykrást můj sklad?“

„A hlavně zabít Moridose,“ podotkl Haaro.

„A hlavně vykrást můj sklad. Pitomý rodinný vztahy! Já se nenechám okrádat kvůli nějakýmu švagrovskýmu hašteření,“ zamyšleně potáhl z dýmky.

„Haaro, půjdeme si zpátky pro svoje zboží.“

„Chcete pomstít Moridose?“ zajímal se Haaro.

„Jo, to taky…“

Murdy pomalu otevřel oči. Ten hluk určitě slyšel. Teď už určitě. Šlo to ze skladu, to poznal. Vyhoupl se z postele a nahmátl dlouhý tesák, co měl vedle skříně. Byla tma, venku mrholilo, ale i tak jasně slyšel šramot odkudsi zezadu. Vyplížil se zadním vchodem.

Věděl, co to je. Věděl to moc dobře. Před pár dny mu zabili švagra a teď jsou tady. Dobrá, možná že ten zloděj sester byl parchant, ale tohle si nezasloužil. Pomalým krokem došel v dešti až k vchodu do skladu. Rámus neustával. Muselo jich být víc, ale – koneckonců, co jsou skřeti proti zkušenému veteránovi? Skřeti. Převaloval to slovo na jazyku. Už se tu neukázali dlouho, to je pravda, ale to není důvod polevit na ostražitosti.

Otevřel dveře do skladiště. Někde vzadu svítila lucerna, ale tady u vchodu byla ještě docela tma. Murdy pomalu pokračoval směrem ke světlu. I přes třes, který mu stáří vhánělo do rukou, svíral tesák dost pevně. Přikrčil se za jednu z velkých beden s bramborami. Podle stínů tam byl jenom jeden. Pcha, jeden skřet, zasmál se v duchu. Hračka. Strach z něj rychle opadal.

Nenápadně se podíval přes víko směrem ke zdroji světla. U lampy se krčila postava a skoro to vypadalo, jako by se nehýbala. Asi něco zkoumal, pomyslel si Murdy. Lehce přešel kolem svého zboží a natáhl ruku s tesákem.

„Docela ti to trvalo,“ promluvila postava. Nezněla moc jako skřet. „Dělám tu randál už skoro hodinu.“

Murdy se zarazil. Tohle rozhodně neznělo jako skřet. Muž před ním se narovnal. V jeho ruce se blýskla malá sekera.

„Kdo sakra si?“ zavrčel Murdy.

„Chlap, kterýmu si vykradl sklad…“ zasyčel Faradain. Murdy se postavil do střehu. Kdysi byl ve válce. Jednoho farmáře se nebál. A, koneckonců, měl jenom sekeru.

Za jeho zády se mihl stín. Ten už měl bohužel meč.

Velitel stráže koukal na tři mrtvá těla. Poslední dobou začínal mít strach z chození do skladů. Pokaždé, když ho do nějakého zavolali, byli z toho jenom mrtví. Tentokrát u starého Murdyho.

„Co myslíte, že tu dělali?“ zeptal se jeden ze strážníků.

„Třeba se tu stavili popovídat si. Ten Faradainův mrtvej hlídač byl prý Murdyho švagr,“ tipl si velitel.

„To možná jo,“ přikývl strážník. „Ale proč jsou všichni mrtví. A navíc takto…“ Velitel věděl, o čem jeho podřízený mluví. Faradain a jeho gorila si vyjdou vyjádřit upřímnou soustrast podivínovi na kopci a ráno jsou všichni tři zmasakrovaní. To neznělo moc dobře.

„Vidím to tak – Murdy vykrade Faradainovi sklad. Přitom mu zabije jednoho hlídače – zároveň se tak zbaví protivného švagra. Faradain se vrátí se zbytkem svých lidí a pokusí se o pomstu.“

„Vypadá to, že Murdyho podcenili. Podívejte, zřejmě je oba dostal a ještě se stihnul doplazit ke dveřím.“ Velitel přikývl. Takže sousedské rvačky. Jak jinak.

Případ byl uzavřen. Rozdal rozkazy svým mužům, pobral si věci a už se měl k odchodu. Těsně u dveří do skladu ho něco zarazilo. Udělal několik kroků zpět a sklonil se k mrtvému Murdymu. Normálně těla moc neprohlížel, ale tady ho jistá drobnost zaujala. Pohnul se studenou rukou a odkryl tak ránu ve farmářově boku. Dost zčernala, víc, než by rána u takto čerstvého těla měla. A v ráně stále vězela zlomená čepel. Velitel si netroufal šahat na tělo víc, než bylo zapotřebí, ale i tak si čepel ještě chvíli prohlížel. Nevypadala jak kterákoliv zbraň zdejších lidí. Byla černá, zkřivená a poněkud hrubě opracovaná. Taková… spíše skřetí…

Velitel se narovnal a na tváři se mu objevil úsměv. Skřeti, pche, co si to jenom pomyslel! Nemůže věřit všem těm báchorkám, co se tu kolem šíří. Co by bylo skřetům do zabíjení zdejších sedláků. A navíc – každý přece ví, že žádní skřeti nejsou.

Vyšel ze skladiště, pospíšil, aby dohnal své muže a zamknul dveře. Nechal tak po tmě všechny čtyři obyvatele skladu – tři mrtvá těla a jeden živý černý stín, schovaný v trámoví. Stále svíral v rukou černou šavli a jen chvíle zbývala, aby se vrhl na osamoceného človíčka. Byl by to ale příliš velký risk.

Jisté bylo, že on si ani zdaleka nemyslel, že žádní skřeti nejsou.

Autor: Pája Efžen

Napsat komentář