Chand

7 Led

První povídka letošního ročníku je zde! A nenapsal ji nikdo jiný, než náš předrahý Pája!

Nehledě na to, jak teplé a suché dny v těchto končinách byly, noci zde byly až děsivě mrazivé. Aeroth se krčil u skomírajícího ohně uprostřed ležení. Cítil, jak se mu chlad zavrtává pod kůži. Mráz jako by mu lámal kosti – už necítil prsty na nohou ani na rukou. Uprostřed nekonečných travnatých plání se dřevo na podpal shánělo mizerně a jejich zásoby se tenčily.

„Vypadáš, jako by ti zamrzl ksicht,“ zasmál se Gerret, jeden z přísedících u malinkého ohně.

„Jestli se budeme plahočit tímto pitomým krajem ještě dlouho,“ zavrčel Aeroth, „možná budu radši, když mě nějaký z těch divochů propíchne kopím.“ Gerret chápavě přikývl. Takové pocity tu mělo více vojáků.

Táhli přes jih Hnědých zemí už skoro dva dny, a před tím týden tábořili na severním úpatí skalnatých Emyn Muil. Pak ale dorazila zpráva o důležité misi – rhûnské ležení na jihu Hnědých zemí, které už dlouho sloužilo jako skladiště pro nepřátelskou armádu, mělo být téměř nehlídané. Tamější posádka vytáhla jako nouzové posily na pomoc do bitvy kousek od tábora a drtivá většina z nich tam padla. Bude nějakou chvíli trvat, než se stihne posádka obnovit a než dorazí noví rekruti. To byla šance pro relativně malou rotu žoldáků ve službách Gondoru, tábořících nedaleko od ležení. Okamžitě byli vysláni s cílem dorazit na místo dříve než nepřátelé a oblast obsadit.

Byl to závod s časem a každá hodina se počítala. Pro vojáky to ale znamenalo tvrdý pochod, jen pár hodin spánku denně a k tomu všemu ta stále se zhoršující noční zima.

„Stejně to nechápu,“ zamračil se Gerret. „I když budeme držet takovýhle tempo, co když tam stejně nedorazíme první? Co když budou Východňani rychlejší?“

„Nebudou,“ ozval se Batto. Živil se jako voják ze všech u ohně nejdéle a znal se s velitelem už několik let. Často se stávalo, že měl o věcech skoro stejný přehled jako ti vysocí nahoře. „Podle map to máme asi o půl dne blíž. Nehledě na to, že v náš prospěch hraje terén. Mohli by poslat jízdu, ale vzhledem k tomu, že možná vůbec neví, že se chystáme ležení zmocnit, jenom by plýtvali silami.“ To byla pravda. Nepřítel vůbec nemusel vědět, že se skupina žoldáků žene směrem k táboru docela daleko za bojovou linií. A jízda byla vždy potřeba v boji víc než v obraně nějakých skladů.

„A co když dorazí potom a my tu díru neubráníme?“ zabručel znova Gerret.

„V patách nám pravděpodobně pomalejším tempem postupuje větší armáda. Stačí, když pozice udržíme jen na chvíli.“

Nebyly to nejlepší vyhlídky. Pro Aerotha to měla být jedna z posledních misí. Práce žoldáka ho dotáhla daleko od domova. Někde tam na severu na něj čekala jeho žena a jeho syn. Až se vrátí domů, bude na něj tak pyšný. Možná si zase nechá vyprávět historky z bitev tak, jako když býval ještě malý.

„Zase myslíš na Tomena?“ usmál se Gerret, když viděl přítelův zasněný výraz. „Ty starej sentimentální taťko.“ Pár mužů u ohně se zasmálo.

„Nedělej se,“ ušklíbl se Aeroth, „taky si občas vzpomeneš na tu svoji malou holku. Jak že se jmenovala?“

„No jo,“ uchechtl se jeden z přísedících vojáků, „maličká Norwin, jestli ta si někdy vzpomene na svýho tatínka.“

„Myslím, že ta má na mysli jiný chlapy,“ zasmál se jiný. „A rozhodně jich není málo.“

„Drž hubu!“ okřikl ho Gerret.

„Já slyšel, že je tam u vás známá jako Norwin Neříkej-to-tátovi Gerretová!“ Kolem ohně se rozlehl smích.

„Tak dost.“ Gerret vyskočil na nohy. „Kdo nezavře klapačku, tak přes ni dostane!“

„Tady Haldo říkal, že to zkoušel, ale že prý nic moc.“

„No jo,“ ozval se Haldo, jeden z mladších žoldáků. „Pořád jsem viděl jenom ten tvůj starej ksicht!“ Všichni muži vybuchli smíchy. Jenom Gerret stál a soptil.

„Tak a dost!“ zařval a dupl. Celá země se najednou začala slabě třást. Všichni ztichli a sledovali zmateného Gerreta. Země, na které seděli, slabě duněla, malé kamínky poskakovaly a vzduchem se nesl hluboký hukot.

„To ne já…“ zamračil se Gerret. Batto se postavil.

„Zní to trochu jako…“

„Jízda!“ vyskočil Aeroth. Vypukl chaos. Všichni muži se okamžitě chopili zbraní. Začali se formovat pozice. Vzduchem se nesly výkřiky.

„Jedou ze severu!“

„Vyjedou za tím kopcem!“

„Každou chvíli budou na obzoru!“

Aeroth se chopil kopí. Postavil se mezi dva štíty. Nalevo Haldo, napravo Gerret.

„Už jsou tady!“ Na obzoru se objevili koně. Ale něco bylo špatně. Aeroth se snažil rozpoznat nepřítele. Něco bylo jinak. Jezdci ani nezpomalili. Překonali obzor a děsivou rychlostí se hnali směrem k štítově řadě. Pak si toho všiml.

„Jsou to vozy!“ ozvalo se někde za ním o zlomek vteřiny později. Úzké dvoukolé vozy, každý tažený dvěma rychlými koňmi. Na každém voze stál muž s kopím nebo dlouhou šavlí. A ta rychlost naháněla strach. Hnali se jako obrovská lavina. Jak se blížili, byl slyšet jejich bojový ryk. Dusot sílil a země se otřásala. Muži ztráceli odvahu.

„Co tu dělají?“ zavrčel Gerret. „Jak nás mohli vůbec odněkud dohnat?“

„Jsou dost rychlí…“ špitl Aeroth.

A pak lavina narazila do štítů. Aeroth viděl, jak Haldo odlítl někam dozadu. Pak přišel náraz na něj.

*

Probudilo ho sténání. Nějaký voják vedle něj akorát dodělával. Aeroth se pomalu postavil. Všechno ho nesmírně bolelo. Na noze měl ošklivou ránu. Rozhlédl se kolem. Na pláni, na které ještě před chvíli stanovali, to byla hotová spoušť. Všude leželi mrtví. Těch pár stanů, co měli, bylo kompletně zničeno. Ze země zela kopí jako úzké černé stromy. Vozatajové byli pryč.

Měl by jít pomoci raněným. Měl by se jít podívat, co zbylo ze zásob. Ale jen tam tak stál. Jak nás mohli tady dohnat? Nemohli to být Východňané. Ne, podle rozvědky tady neměli co dělat a navíc, vypadali jinak. Tak nějak divně jinak. A ty vozy… musely přes jejich štítovou lajnu přejet bez zpomalení. Přehnaly se přes celou jejich formaci jako vítr. Nebo jako drtivá vlna plná koní a kopí. A ani jich nebylo tolik. Normální jezdce by zvládli, ale tohle…

Kousek vedle sebe si všimnul ležící Gerreta. Byl mrtev. Stejně jako většina ostatních.

„Co za věc může takto rozdrtit celou armádu…?“ zašeptal. Takové myšlenky se honily hlavou všem přeživším. Kdyby vyrazili zpátky a přežili pochod a zimu v tak malém počtu a bez zásob a stanů, časem by se dozvěděli, že to byli muži Chandu, jejichž silnou vozovou jízdu nezastaví ani kamenná zeď. Dozvěděli by se, že Výchoďané možná neměli šanci jejich skupinu dostihnout, ale jejich noví spojenci, projíždějící zrovna kolem, by je dohnali i na konci světa. Kdyby se dostali i přes zranění a bez zásob dostali domů, všechno by se to časem dozvěděli a určitě by litovali této mise. Tolik štěstí ale neměli.

Autor: Pája Efžen

Napsat komentář