O pavoucích a lidech

11 Úno

Když se Tramián Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, cítil se, jako by se v posteli proměnil v jakýsi odporný hmyz. Bolely ho nohy, v zádech cítil bodání. Hlava třeštila, jako by mu někdo do lebky nabodal hřebíky. Včerejší noc stála za to.

Pomalu, a především opatrně se posadil na posteli. Bylo pozdní ráno. Přejel pohledem svůj pokoj. Všude na stěnách visely prosklené vitrínky s jeho nejlepšími úlovky. Motýli všech druhů, krásní zlatí brouci, střevlíci a srývánci, hadronožky a boudníci. Nikdo mu to nevěřil, ale on si myslel, že jeho sbírka předčí i sbírku strýčka Harmoda z Rhûngarothu. A ten měl dokonce i černomůru šedohorskou, velkou jako myš.

Vydrápal se z postele a zamířil do kuchyně. Byla neděle, což znamenalo, že žena je s dětmi u babičky a on má dům pro sebe. Znamenalo to ale také, že ho čeká vycházka do lesa. Chtěl se podívat trochu víc na východ. Možná konečně najde toho malinkého zlatohlávka, kterého viděl před měsícem tak vysoko ve větvích. Tehdy mu unikl jen o kousek.

Nasnídal se a začal se balit na výšlap. Měl by se stihnout vrátit do večera. Nevěřil těm řečem, že les je nebezpečný a věděl, že pokud existují nějaké strašidelné bytosti, žijí mnohem hlouběji v hvozdu. I přesto se ale raději vracel za světla. Ve vesnici se znal skoro se všemi, ale i přesto, a možná i proto, nechtěl nechávat dům moc dlouho prázdný. Bylo mu jasné, že kdyby měl některý z těch chamtivých sousedů šanci, určitě by se rád podíval po jeho bohatství. A co hůř, možná by si i odnesl něco z jeho sbírky. Koneckonců, v jistých kruzích by měly některé jeho kousky velkou cenu.

*

Vycházka ho zavedla daleko dál, než původně čekal. Naštěstí stíhal, protože po cestě nenarazil na žádný zajímavý kousek. Les byl těchto oblastech už dost temný.

Zastavil se pod starým vysokým stromem. Přímo někde tam, v těch širokých větvích skoro až u nebe, tam někde by mohl být dnešní úlovek. Tramián nebyl nejmladší, ale to ještě neznamenalo, že by pro svoji sbírku nebyl schopen udělat první poslední.

Vyskočil a rukama se zachytil za první větev. Záda měl pořád ještě ztuhlá, ale nějak se vyškrábal nahoru, pak už byl postup snazší. Za pár okamžiků byl už pěkně vysoko a stále stoupal. Pevně věřil, že když bude mít jen trochu štěstí, určitě narazí na zlatohlávka.

A vskutku. Skoro až úplně u vrcholu zahlédl na listě sedět malinkého zlatého broučka. Musel ho dostat! Pomalu, jako kočka na lovu se škrábal mezi větvemi. Snažil se dělat co nejmenší hluk a vypadat tak nenápadně, jak jen postarší muž lezoucí po stromě může.

Kdyby byl býval opravdu kočkou, možná by se mu i podařilo zlatohlávka chytit. Tramián ale nebyl kočka, a i když si to myslel, tenká usychající větev pod jeho nohama měla jiný názor.

Ozval se tiché prásknutí a Tramián ztratil pomyslnou půdu pod nohama. Pád ho natolik překvapil, že se ani nestihl zachytit nejbližší větve. Řítil se rychle dolů, chytal se slabých větví a dostával rány od těch silnějších. Skoro se i v panice stihl smířit s tím, že je to jeho konec. Necítil se býti natolik kočkou, aby dopadl na všechny čtyři.

A pak přistál. Nebyl to tak tvrdý dopad, jak by čekal. Rozhlédl se kolem sebe a nechápal, jak je možné, že vyvázl nezraněný. Koukl na svoje ruce. Pavučiny – byly to pavučiny. Visel ve velké husté pavučině, tlusté jako plátno a silné jako tlusté lano. Bílá síť ho zachytila pár metrů nad zemí a díky její pružnosti přežil bez jakéhokoliv zranění.

Byl to zázrak. Hbitě vytáhl z pouzdra u pasu malinký nožík, kterým preparoval větší z motýlů, a pokusil se jedno ze silnějších vláken naříznout. Pavučina byla pevná. Velmi pevná. Chytl se větve nad hlavou a pokusil se ve svojí houpací síti posadit. Ať už tento zázrak udělal jakýkoliv pavouk, musel to být úžasný exemplář. Možná jich bylo víc – třeba spolupracovali.

V sedě se rozhlédl po pavučině. Byla vpletená mezi silné větve stromu. Ačkoliv byla síť pevná, větve mohly klidně prasknout. Měl štěstí. A štěstí ho ani zdaleka neopouštělo. Z větve kousek od jeho hlavy na něj osmi malinkýma očkama koukal šedivý pavouk. Byl krásný – zašedlé tělíčko měl pokryté černými skvrnkami a nožičky dlouhé a chlupaté. Vypadal jako by si Tramiána prohlížel se zájmem.

Lovec nesmírně pomalu šáhl do pouzdra a vytáhl kovovou jehlici. Musel ho mít – musel! Klidně, stále se koukající do malinkých očí, zvedl ruku nad nádherný kousek, a když byl připraven, bodl. Pavouk se sice pokusil na poslední chvíli uhnout, ale zkušené ruce sběratele neunikl. Za pár vteřin se malé šedé tělíčko doklepalo a Tramián se vítězoslavně usmál. Nádherný přírůstek. Už se těšil, až ho ukáže doma ženě a dětem. A až bude vyprávět, jaké sítě ten tvoreček dokáže udělat. Zbývala poslední věc – jak se dostat z té zatracené sítě.

*

V noci ho probudil podivný zvuk. Zprvu si myslel, že se mu to jen zdá a pokusil se usnout, ale pak se tiché klepání ozvalo znovu. Posadil se na posteli a poslouchal. Znělo to, jako by se někdo procházel po schodech. Někdo v podpatcích, napadlo ho. Tiché cvakání o dřevěnou podlahu se vzdalovalo od jeho dveří. Možná byla vzhůru žena nebo děti, ale možná se ho také pokoušel někdo vykrást.

Sáhl pod postel a nahmatal dřevěnou paličku probitou pár hřeby. Nebyla to nejlepší zbraň, ale na neopatrného zloděje by stačila.

Vyplížil se z pokoje. Šramot se ozýval zespodu. Potichu sešel po schodech a zamířil do kuchyně. Zloděj byl neopatrný, právě teď zřejmě prohledával skříňky s nádobím. Dokonce nechal otevřené dveře. Tramián potěžkal svou zbraň a pomalu vkročil do kuchyně.

Prvně nikoho neviděl. Oknem do místnosti proudilo trochu měsíčního světla, ale když se Tramián rozhlédl, nezachytil žádný pohyb. Najednou z rohu vystartovalo něco malého a zmizelo to ve spíži. Liška, pomyslel si Tramián. Možná lasička, nebo jezevec. Ale bylo to zatraceně rychlé.

Částečně si oddechl. Nějaká škodná nebyl takový problém, jako zloděj. Tiše doufal, že mu nerozbila žádnou z vitrín. O něco klidnější vyrazil směrem ke spíži. Zřejmě se to muselo schovat někam do nižších poliček. Počká, až vykoukne, a pak tomu zasadí smrtelnou ránu.

Opřel se o futra ve dveřích do spíše a nakoukl dovnitř. Pohledem skákal z jedné poličky u země na druhou. Nikde neviděl žádný pohyb. Musela to být lasička a musela se dobře schovat. Trochu se naklonil, když tu mu něco prosvištělo kolem hlavy. Leknutím se málem svalil na zem. Naprázdno máchnul obuškem. Minul. Ta potvora byla zatraceně mrštná. Musel vyšplhat někam výš a pak mu proskočila nad ramenem.

Rychle přejel pohledem po kuchyni. Spatřil to, jak se škrábe k oknu. Nebyla to ale lasička. Ani liška ani nic podobného. Sledoval snahu té věci prorazit sklo v okně. V měsíčním světle se míhala změť tenkých nožiček. Ať to bylo cokoliv, byl to hmyz. Hmyz o velikosti kočky. Obrovský velký kousek, tlusté tělo obdařené spoustou úzkých, ale silných noh. Tramián věděl, že ho musí mít.

Věci se konečně podařilo prorazit skleněnou tabulku a vyskočila ven. Sběratel brouků vyrazil za ní. Hbitě otevřel okno, proskočil skrz a hnal se přes zahradu. Měsíc zářil na noční obloze a poskytoval lovci dost světla na to, aby na trávníku hmyz zahlédl. Do lesa to bylo ještě daleko. Věc byla rychlá, ale ne dost.

Tramián pomaličku kořist doháněl. Kličkovala mezi keříky na jeho zahradě. Docupitala k plotu, na chvíli se zasekla mezi plaňkami a pak pokračovala svižným tempem po louce k lesu. Tramián jí byl v patách. Když je od sebe dělilo jen pár kroků, několikrát se rozmáchl svým palcátem. Oběť, která, jak se Tramián ujistil takto z blízka, připomínala víc pavouka než hmyz. A obratně kličkovala. Byl si jistý, že jednou nebo dvakrát pavouka trefil, ale pravděpodobně mu jenom poradil jednu z noh.

Než ho stihnul zasáhnout pořádně, vběhli do lesa. Světla ubývalo, ale to Tramiána nezastavilo. Byl tak blízko a stále ještě na pavouka viděl. Nepřestával máchat zbraní. Brzy se z nezvaného hosta stane součást jeho sbírky.

Tolik zapálený do lovu, bohužel přehlédl jeden o něco vyšší kořen. Zlomek vteřiny letěl vzduchem a tvrdě přistál v suchém jehličí. Okamžitě se vyškrábal na nohy a hledal svoji kořist. Ne – nemůže ji teď ztratit! Byla tma, ale ne tak velká. Zahlédl pohyb někde před sebou. Vystartoval a modlil se, aby pavouka ještě dohnal. Kličkoval mezi stromy a jen tak tak rozeznával nepatrný pohyb před sebou. Nesměl o něj přijít! Les byl stále temnější a kořist stále horší k rozeznání. Ve strachu ze ztráty tak cenného kousku se Tramián odhodlal k zoufalému činu. Poslední naděje. Vrhnul svojí palicí směrem k pavoukovi.

Zbraň prosvištěla vzduchem. Jako zázrakem, jen souhrou náhod, palice trefila svůj cíl. Tramián zpomalil z vražedného tempa až před dodělávajícím tvorem. Hřeby prorazily největší část pavoukova těla a ten se teď otřásal v posledních záchvěvech života. Až nakonec, doprovázen sběratelovým funěním, vydechl naposled.

*

Tramián stál v temném lese a koukal na ohavné pokroucené stvoření před sebou. Jak postupně rozdýchával běh, opadl z něj adrenalin.

Pavouk posmrtně skrčil nohy k tělu a vypadal jako podivný pletený košík. Přestože nebyl větší než pes, stále byl strašidelně velký. Obrovský na pavouka. Možná ani nebyl nebezpečný, ale stále u Tramiána vzbuzoval strach. Mezi malými veliký králem.

Udělal krok blíže, aby si svůj úlovek prohlédl. Vzpomněl si na velkou můru svého strýčka. Jak malinká se zdála ve srovnání s tímto zázrakem. Skoro to ani nebyl pavouk. Tramián k němu cítil jakýsi obdiv. Často se mu stávalo, že chtěl být jako jeden z brouků z jeho sbírky. Byli tak krásní, zajímaví, dokonalí. Tento byl však tak majestátní. Plála z něj jakási síla, moc. Musel být mezi obyčejnými brouky uctívaný. Musel být bohem.

Byla hluboká noc a v hvozdu vládla temnota. Tramián vůbec nechápal, jak se dokázal hnát za svojí kořistí tak daleko. Černé stromy zakrývaly celé nebe a nevpouštěly do lesa téměř žádné světlo. Někdo by se mohl v tu chvíli třeba i bát, ale sběratel měl oči jen pro svůj úlovek.

Naklonil a zvedl šedivé tělo. Byl docela lehký. Přemýšlel, kde jej vystaví. Představoval si, jak mu budou všichni závidět. Jak se ráno pochlubí ženě. Jak bude pro svoje děti, budoucí velké sběratele, hrdinou.

A jak stál v černém lese, koukal do mrtvých černých kukadel, ani si nevšiml dalších osmi lesklých očí, mnohem, mnohem větších, které se zjevily za jeho zády. Možná měl věřit všem těm řečem o věcech, co žijí v Temném hvozdu. A kdyby měl ještě čas, možná by se pousmál nad tou ironií. Zemřel tak, jak žil – obklopen hmyzem.

Autor: Pája Efžen

Hmyzologická poznámka: Není příliš pravděpodobné, že by ve Středozemi nutně odlišovali taxonomicky hmyz a pavouky. Je třeba si uvědomit, že daná dělení vytvořil až člověk a v čase se měnila… 🙂

Napsat komentář