Pravidla řemesla – Příběhy Srdcového esa I

11 Bře

Poručík Darly se postavil na předpřipravený stupínek a hluboce si odkašlal, aby uklidnil srocený dav. Vypadalo to, jako by půlka města chtěla vědět, co se stalo. Nedivil se jim. Zašmátral v kapse a naposledy zkontroloval, jestli je důkaz tam.

Většina lidí už mlčela a napjatě čekala, co se jim stráž chystá oznámit. Všichni věděli, že došlo k loupeži. A všichni tušili, že to nebyla obyčejná loupež. Darly sáhl do kapsy a vytáhl hrací kartu.

*

Mladý Smítko se proplétal davy. Připadal si jako malý zrzavý tanečník. Úhyb, krok, úhyb, úkrok. Míjel lidi v těsné blízkosti a oni si často ani nevšimli, že kolem nich někdo prošel. Rád se cítil při práci elegantní.

Živil se jako zloděj už dlouho. A ano, když začínal, žil a pracoval většinou v noci. Tma byla mnohem lepším přítelem než denní světlo, stíny mnohem lepší úkryt než davy lidí. Jak ale sbíral zkušenosti, postupně začal přijímat i větší výzvy. Kradl za bílého dne, vloupával se hlídaných míst. A teď, když už byl tak zkušený, že by dokázal ukrást helmu strážnému, aniž by si toho všiml, se cítil schopný dokázat cokoliv.

A ještě větší výzva než cokoliv jiného byla městská královská pokladnice.

*

V davu přihlížejících stál i Markus. Pozorně poslouchal, co se chystá poručík říct. V Rhûngarothu se kradlo pořád. Každý den desítky zlodějů vybíraly kapsy lidí v ulicích, vloupávaly se do domů a obchodů nebo po večer přepadaly osamocené občany. A každý den jich byly desítky polapeny. Nebyly to však ničím významné přestupky. Obvykle se ukradený majetek vrátil a zloděj byl potrestán, ale nedělaly se kolem toho žádné velké scény.

Občas se ale stalo něco zajímavého. A téměř pokaždé, když se ve městě objevil nějaký neobvyklý nebo důležitý zločin, lidé si žádali odpovědi. To byla chvíle, kdy musela stráž vystoupit a předložit všem těm zvědavcům co se stalo a jak pokračuje vyšetřování. A toto byl vskutku neobvyklý a důležitý zločin.

*

Smítko dorazil svou ladnou chůzí ke kanceláři, kde se nacházela pokladnice. Lidé sem chodili odvádět daně, bohatí zde řešili obchody s králem a spoustu chudých sem chodilo žebrat. Proto musel být vchod přes den otevřený a kancelář byla nacpána úředníky.

Kancelář byla součástí městského hradu, vpasovaná do jeho silných kamenných zdí. To Smítkovi ale vůbec nevadilo. Otočil se a klidným krokem vyrazil podél hradeb. Zaplul do úzké postranní uličky, kterou většinou vycházely služebné a kterou se vynášelo smetí. Už před pár dny se mu podařilo ukrást klíče ke dveřím, které ho teď měli dostat do hradu. To nebylo ale to jediné, co si pro svůj skvělý plán připravil.

Věděl, že za dveřmi je úklidová místnost, stejně jako věděl, kterými dveřmi musí projít, aby se dostal až k zadnímu vstupu do pokladnice. Informace sbíral skoro týden. Nikdy nic nenechával náhodě.

*

Darly zvedl ruku a všem přihlížejícím ukázal srdcové eso. Byla to obyčejná hrací karta. Měli je v každé hospodě, hrávali s nimi rybáři i horníci, bohatí i chudí. Nechal chvilku všechny se zatajených dechem koukat na důležitý důkaz a pak si naposledy odkašlal.

„Dnes ráno byla tato hrací karta nalezena na místě činu.“ Dav zašuměl vzrušením. „Zloděj ji tam zřejmě zanechal jako vzkaz. Je pravděpodobné, že je jednalo o stejného zločince, který spáchal podobnou loupež už před týdnem.“

„Ví už stráž, kdo to byl?“ vykřikl někdo z davu. Darly se zamyslel.

*

Smítko zpoza rohu pozoroval poslední dveře, které mu zbývaly k odemknutí. Ty měly vést k zadní části úložných prostorů kanceláře, kde se po určitou dobu skladovaly peníze, než se zamkly do truhlic. Před dveřmi stál jeden strážný. Podle Smítkových informací měl být každou chvíli vystřídán – a jeho zdroj si byl jistý, že zrovna tento strážný vždy odejde o minutu dvě dříve, místo aby čekal na vystřídání. To byla Smítkova šance.

A vskutku. Stačilo čekat jen chvíli, strážný unaveně vzdychl, podíval se na náprsní hodinky a volným krokem vyrazil chodbou pryč od dveří. Smítko si pročísl rezavé vlasy, ušklíbl se a vyrazil vpřed.

Dostat se skrze dveře mu trvalo jen chvíli. Zámek nebyl nejjednodušší, ale i tak hluboko pod Smítkovou úrovní. Pomalu otevřel, vklouzl dovnitř a zase dveře zavřel. Byl tu správně.

V nevelké místnosti plné beden se svítilo jen jednou petrolejovou lampou. Bylo toho tady hodně. Smítko tušil, že většina truhlic je zatím prázdná, ale stačilo je chvilku hledat a pak se rychle vytratit.

„Čekal jsem, že jste vyšší,“ ozval se hlas z tmavého rohu.

Smítko sebou škubnul. Ruka mu bleskově sjela k dýce u pasu. V šeru muže dobře viděl. Nebyl vysoký, na první pohled nevypadal, že má u sebe zbraň. Nestál v bojovém postoji a ruce měl založené na prsou. Neměl by proti Smítkovi šanci.

„Kdo ksakru seš?“

„Před týdnem jste vykradl královskou kancelář.“ Smítko se zarazil. Nikde neudělal chybu. Nemohl to vědět.

„O čem to sakra mluvíš?“

„Vykradl jste kancelář a nechal jste na místě činu hrací kartu.“ Smítko se zmateně rozhlížel po místnosti. O co mu sakra šlo? Zloděj pomalu vytáhl dýku.

„Víte, pane Smítko, ve městě fungují nějaká pravidla. A ti, co ta pravidla vymýšleli, nemají rádi, když si někdo hraje, jako že je něco víc. Jakože se nám může plést do práce.“

„Ani nevíš, s kým máš tu čest,“ ušklíbl se Smítko a pročísl si rudé vlasy. „Nikdy nenechávám nic náhodě.“ Namířil na neznámého dýku.

„To my taky ne.“ Stín v opačném rohu se rychle pohnul. Smítko zahlédl jen záblesk čepele…

*

„Ví už stráž, kdo to byl?“ vykřikl někdo z davu. Darly si promnul bradku.

„Ne,“ zalhal. „Ale můžu vás ujistit, že stráž aktivně pracuje jak na vyřešení včerejšího vloupání do královské pokladnice, tak loupeže v královské kanceláři před týdnem…“

„Je pravda, že zloději vrátili ukradený majetek z královské kanceláře do pokladnice?“ přerušil ho někdo z davu.

„Tyto zvěsti nemůžeme zatím potvrdit.“

„A že jste na místě našli mrtvé tělo?“

„Nic z toho zatím nemůžeme potvrdit.“ Dav začínal šumět a lidé vzadu něco křičeli. Darly slezl ze stupínku. Za ním se ozývali výkřiky. Nevšímal si jich. K poručíkovi přistoupil jeden ze strážníků.

„Proč jste jim neřekl o tom mrtvým zrzkovi?“ Darly se zamyslel. Strčil ruku do kapsy a nahmatal malé ptačí pírko. Otočil se, zadíval se do davu. Stál tam, tam mezi lidmi, stále se koukal jeho směrem a zřejmě čekal. Vypadal poněkud nenápadně. Ve vlasech měl sokolí pírko, dost podobné tomu, co našel Darly na těle toho mrtvého zloděje.

Darly kývl. Markus kývl zpět a ztratil se v bouřícím se davu.

„Nic z toho ještě nemůžeme potvrdit.“

Autor: Pája Efžen

Pokračovat na druhý díl Příběhů Srdcového esa.

Napsat komentář