Esgarothská dohoda – Příběhy Srdcového esa V

2 Srp

Jezdec na koni se prohnal městkou bránou. Řítil se hlavní třídou a lidé sotva uskakovali z cesty. Prudce zastavil před vstupem do paláce. Stráž zastoupila cestu, ale když poznali královského vyslance, rychle ustoupili. Vypadal vyděšeně a očividně nesl naléhavé zprávy.

Cestu znal. Rychlým krokem zamířil k trůnnímu sálu. Doufal, že tam někoho zastihne. Na chodbách potkal pár služebných a všem rozkázal, ať seženou krále, královnu nebo kancléře.

Jovián právě mířil do své kanceláře, když uříceného vyslance potkal. Byl to Astor, jeden ze tří radních, které včera poslal na esgarothské jednání. Zprvu se dost polekal – jeho přítel se tvářil, jako by jenom o fous unikl smrti. Kancléř ani netušil, jak blízko byl pravdě.

„Pane…“ zafuněl vyslanec. „Kancléři… nesu zprávy!“ V jeho hlase se mísil strach a vyčerpání.

„Astore? Co se stalo? Kde jsou ostatní?“ Jovián nechápal.

„Mrtví… asi mrtví, pane.“

„Cože? Ale…“ To nebylo možné. Nemohlo se to takhle pokazit. „Ahmed? Altar?“

„Určitě mrtví. Pane, bylo jich moc a… Všechno se to nějak zvrtlo. Stěží jsem vyvázl…“

„Co… co se stalo?“ Jovián vzal známého kolem ramen a vedl ho k nejbližší lavici, aby se posadil.

„Je to… Pane kancléři, není důležité, co se stalo,“ funěl Astor. „Jak jim došlo, proč tam jsme, vrhli se na nás. Ale to není to důležité.“ Kancléř se zarazil a cítil, jak na něj přichází stejný strach, jaký posedl vyslance.

„A co je teda důležité?“

Astor jako by neměl slov. „Jdou… míří – míří sem, Joviáne…“ zakoktal.

„Cože?“

„Byla to válečná porada. Esgaroth sem stahuje vojska…“

O tři dny dříve

Před Radním palácem zastavil další vůz. Celý večer se sjížděli hosté z celého Esgarothského království. V Jezerním městě se konala velká slavnost. Od té doby, co se dostala k moci Rada, se konaly podobného oslavy skoro pořád – všichni důležití šlechtici, členové Rady, bohatí podnikatelé, vážení obchodníci, nebo jen známé osobnosti z celého okolí se chtěli ukázat v tom nejlepším oblečení, pochutnat si na těch nejlepších jednohubkách a probrat ty nejlepší drby z vyšší společnosti.

Poslední z vozů, které dorazily před velkou, zlatě zdobenou bránu, byl nádherný rudý kočár madam Rossalline Gallath. I když byl vůz z drahého dřeva, zdobený sametem a hedvábím, pobit drahokamy a byl tažen koňmi s rodokmeny delšími, než měla půlka osazenstva slavnosti, stěží se teatrálností vyrovnal své majitelce.

Z kočáru vystoupila korpulentní dáma, úzký pas, stažený nepředstavitelně silným korzetem, kontrastoval se zbytkem její plnoštíhlé postavy. Vlasy, vyčesané nahoru, připomínající jakési pozoruhodné sousoší, byly, stejně jako šaty z nejdražších látek, ověšené šperky. Vypadala jako samotné ztělesnění bohatého života a urozenosti, nebo minimálně tak, jak si takové ztělesnění mohl představovat prostý lid.

Nikdo vlastně netušil, kde se tady madam Gallath vzala. Nebyla urozeného původu, ani z nějaké významnější rodiny obchodníků. Prostě se jednoho dne objevila ve městě a začala své podniky. Od té doby se účastnila všech oslav, dýchánků a slavností, kterých by se měl vysoce postavený člověk účastnit.

Nebyla to nejkrásnější žena ve městě. A rozhodně ani neměla postavu elfích princezen. Ale něco na ní bylo, něco, co nutilo muže projevovat své sympatie. Nějaké kouzlo, jež neoslnilo na první pohled, ale kterým si po pár rozhovorech a několika sklenkách dokázala získat úplně každého.

Madam Gallath přešla volným krokem po dřevěném chodníčku skrze bránu až k hlavním dveřím. V Radním paláci to žilo. Už z dálky byl slyšet ruch oslav – smích, hudba, cinkot nádobí. Její sluha ohlásil jméno a záhy byli vpuštěni do hlavního sálu.

Desítky lidí. Smetánka celého Esgarothu. Madam Gallath se zhluboka nadechla – vůně jídla, pití a bohatství. Dříve ji takovéto slavnosti bavily – tolik nových známostí, vlivných lidí a ctitelů… a jaké to bylo zpestření denní rutiny – ale dnes to vše brala jen jako nutnost. Něco, co je nezbytné k udržení svého postavení.

„Madam Rossalline Gallath!“ ozvalo se odněkud. „Díky bohu, že jste konečně dorazila, má drahá!“ Madam potlačila nutkání otočit se a utéci, a místo toho nasadila přívětivý výraz.

„Sir Simon z Frakolebu. Jaké to příjemné překvapení, Simone!“ Za ty roky dokázala ze svého tónu prakticky úplně odstranit přízvuk znechucení, když musela mluvit s někým, jako byl Simon.

„Jak je to dlouho, má milá Rossalline? Snad tři měsíce?“

Co bych dala za to, kdyby to byly tři měsíce, pomyslela si trpce.

„Připadá mi to jako včera, Simone. Jak se vám od té doby daří?“

Rozhovor pokračoval. V tomhle byla madam Gallath dobrá – v nekonečných urozených rozhovorech o ničem. Jak se daří? Co politika? Co obchody? Co ten a tamten?… To byl jeden ze způsobů, jakým si dokázala získat pozornost důležitých lidí – předstíráním, že ji opravdu zajímá, o čem mluví.

„Slyšel jsem, že hodláte cestovat, má drahá?“

„Ó ano, vskutku. Městský život na mě za několik posledních týdnů poněkud dolehl. Rozhodla jsem se vyrazit na venkov…“

„Ale? Venkov? To je ale příjemná shoda náhod, drahá Rossalline!“ Madam začínala mít poněkud strach – tohle se ubíralo nějakým špatným směrem.

„Vskutku?“ zeptala se opatrně.

„Jistě! A věříte, že jsem dostal nápad?“

„Obávám se, že snad i věřím, ale…“

„Můžeme jet spolu, drahá!“ Toho přesně se Rossalline bála. Už se mockrát vykrucovala z nepříjemných povinností, ale Simon byl ve své zabedněnosti někdy naprosto nezlomný.

„Já bych ovšem hrozně ráda, to ano. Ale věřte, mám už nějaké své plány…“

„Ale jsem si jist, že ani zdaleka nebudou tak vzrušující, jako ty mé!“ nedal se odbýt Simon.

„Domníváte-li se tak…“

„Cestuji až na východ, až k hranicím s Rhûngarothem!“ pokračoval šlechtic vzrušeně. Madam zpozorněla. Tohle by si možná měla vyslechnout. Koneckonců, měla tam pár známých.

„Ale, nepovídejte. A co přivádí vaši urozenost až na samotný okraj království, k Železnému Rhûngarothu?“ Simon se spiklenecky předklonil a usmál se. Vypadal trochu jako veselý skřet, který právě dostal možnost pochlubit se svými úlovky.

„Vůbec bych vám to neměl říkat, má drahá…“

„Vždyť přece víte, že jsme důvěrní přátelé,“ pousmála se madam tak, jak to dokázala jenom ona.

„No ovšem. A koneckonců, brzy se o tom dozvědí všichni.“ Šlechtic trochu ztišil hlas. „Chystá se velké jednání s králem Železných hor a náčelníky Rhûnu.“

„Ale?“ zajímala se Rossalline. Tohle už mohlo být něco víc. „A o jakém jednání se to vlastně bavíme?“

„No, má drahá, víte – je to přeci jen tajná informace…“

Gallath musela zabrat. „Ale Simone,“ usmála se sladce a pohladila šlechtice po paži. Když chtěla, dokázala působit až děsivě půvabně.

„Známe se už dlouho. A vždy jsme si byli důvěrně blízcí – snad mi můžeš trochu věřit. Konec konců, můj drahý,“ naklonila se trochu blíž, až byly jejich obličeje jen kousek od sebe. „Komu bych to asi tak řekla?“

„No… no ovšem,“ zakoktal rozrušeně Simon.

„No ovšem, komu bych to asi tak řekla?“

*

„…ve snaze uzavřít dohodu o rozdělení Království železnorhûngarothské. Usoudili totiž, že Rhûngaroth zašel příliš daleko. Původně zakládali jen obchodní stanici, na které chtěli vydělávat, ale dnes, po tom, co se město osamostatnilo, je na území, které bylo až donedávna jejich, velké a bohaté království, které vydělává na nich. A to se esgarothské radě vůbec nelíbí. Svolali zástupce Železných hor i Rhûnu a mají v plánu domluvit s nimi útok na Rhûngaroth – a jeho roztrhání na původní provincie.

Nejsem si jistá, jestli vaše království takový útok ustojí, nehledě na to, kam za těch několik let pokročilo. Dohodu chtějí uzavřít za pět dní na východní hranici Esgarothu, kousek od hranic Rhûngarothu. Pokud vím, vaši vyslanci vůbec nejsou zváni a celé jednání se má konat bez vašeho vědomí. Doufám tedy, že vám toto varování pomůže situaci změnit, nebo se alespoň připravit na blížící se útok.

S přáním pevné vůle a štěstí v dnech budoucích

Černá bota

 

Jovián naposledy narychlo přečetl vzkaz, který dnes ráno došel. Koukl se na kresbu srdcového esa, kterou autor vměstnal do rohu papíru a pak dopis schoval do záhybu róby. Přemýšlel, co z dopisu královně a králi říct, a co ne. Nebyl si vůbec jistý, jak daleko tohle všechno může zajít, a hlavně netušil, co to bude znamenat pro Rhûngaroth.

Uvědomil si, že služebná, která mu přinesla dopis, stále stojí před ním.

„Běž pro královnu. A pro krále. Pošli je za mnou do trůnního sálu.“

*

Královna stála na balkóně paláce a sledovala svého muže, jak se někde dole pod ní hrabe v hlíně ve snaze vysadit pár dýní. Hrabe v hlíně, pomyslela si trpce. Král Alois I. Mrkvička, první král mocného Rhûngarothského království, velký válečník a hrdina lidu, se hrabal v hlíně.

Golvin věděla, že Alois nikdy nechtěl být velkolepý král. Ani král, ani velkolepý. Jediné, co měli společné, bylo to, že oba byli svého času vysocí důstojníci městské hlídky. Ona v Rhûngarothu, on v Esgarothu. Oba se také vzdali svých pozic, aby šli za jiným životem. Ona strmě nahoru – aby se stala královnou – on, aby si otevřel hospodu a mohl v klidu pracovat na svojí zahrádce. Tohle nechápala. Netušila, jak může někdo cíleně ničit svoji kariéru. Ona dostala možnost stát se královnou a neváhala se jí chopit. On dostal možnost stát se králem a už po pár letech vlády ho dýně v zahradě zajímaly víc, než ekonomika a politika. Byla to zbabělost? Nebo snad slabost? Nebo snad nezodpovědné střídání rolí v životě? Všechno z toho se jí dost hnusilo.

Už dávno pominuly časy, kdy věřila, že by k tomu jednoduchému zahradníkovi mohla něco cítit. Ano, byl to dobrý bojovník. Ano, dokázal si získat pozornost davů. A ano, když chtěl, vládl dobře. Ale on nechtěl. Možná snad i náznak podivného sobectví?

Odněkud se vynořila služebná. Golvin nesnášela služebné. To ony ji navlíkaly do těch šílených šatů. To ony ji nutily jíst podle přepisů a to ony ji učily mluvit jako královna. Někdy se cítila jako zpátky ve vězení.

„Výsosti?“ Golvin se unaveně otočila a koukla na služebnou.

„Marry?“

„Přišel kancléř. Prý potřebuje mluvit s Vámi a s králem.“ Golvin se otočila zpátky a podívala se na svého muže dole. Marry pochopila a udělala pár kroků k zábradlí.

„Prý potřebuje vysázet ten záhon pod balkónem do konce týdne,“ spustila. „To aby měl po víkendu čas na zadní části zahrad. Chce tam mít okurky,“ vysvětlovala Marry.

„Rajčata…“

„Ano, máte pravdu,“ opravila se Marry. Král poslední dny nemluvil o ničem jiném. Na jednu stranu to bylo dost smutné.

„Co chce Jovián?“ změnila téma Golvin.

„Kancléř tvrdí, že je to urgentní. A že byste u toho měli být oba. Manžel mluvil o nějaké velké akci městské stráže, ale nemyslím si, že to bude ono. Spíš možná něco o obchodu. Pan Jovián mluvil o Esgarothu…“

Golvin se zarazila. Esgaroth? Něco se dělo a ona o tom věděla. I Alois o tom věděl, ale asi ho to tolik netížilo. Měl úplně jiné ambice a zájmy a světová politika mezi ně nepatřila. Pořád ale byl král.

„Dojdi pro něj,“ zavelela královna a otočila se k odchodu. Marry se na chvíli zahleděla dolů na krále. Zrovna se pral s velkým kamenem, který vykopal ze záhonu. Byl celý od hlíny, sice v drahém oblečení, ale pracovním. Kdyby ho neznala, možná by ho ani neodlišila od královských zahradníků. Mrkvička byl dobrý král, silný, statečný, pracovitý, poctivý, hodný a spravedlivý. Měl všechny vlastnosti, který by vladař měl z pohledu prostého lidu mít. Ale i Marry začínala tušit, že kdyby byl například farmář, využil by tyto vlastnosti mnohem lépe. Chvílemi jí ho bylo i trochu líto.

Golvin byla jiná. Ona nebyla tou vysněnou královnou, kterou milovaly děti a muži by na ni připíjeli v hospodě. Ona nebyla na lidi ani hodná, ani zlá. Byla jen taková nějaká… mlčící? Jako by výhružně mlčela, i když zrovna mluvila. Nevládla, protože by si přála blahobyt pro svůj lid. Vládla prostě jenom, protože mohla. Jako by v té její elfí tváři nezbyly vůbec žádné emoce. Dělala věci jenom proto, aby dělala věci. Chladně, odměřeně, profesionálně. Bylo to občas až děsivé.

Z přemýšlení ji vytrhl úder motyky zpod balkónu. Kámen si nějak nechtěl dát říct. Otočila se a pospíchala pro krále.

*

„Kolik máme času?“ Golvin nebyla ten typ, co by se nechal jen tak rozhodit. Kancléř jí právě oznámil, že se chystá jednání o rozdělení jejího království mezi okolní velmoci. Na její tváři se neobjevil ani náznak strachu, nebo vzrušení. Chvíli přemýšlela, to ano – chvíli vypadala zaražená, ale žádné velké emoce na ní vidět nebyly.

„To nevím,“ odpověděl Jovián. A opravdu nevěděl. „Informátor píše, že se zástupci okolních říší mají sejít pozítří. Někde poblíž hranice našeho království. Zástupci Železných hor, Rhûnu i Esgarothské rady. Mají jednat o tom, zda rozdělit Železný Rhûngaroth. Popřípadě jak ho rozdělit…“

„Budou jednat o tom, jestli vést válku,“ shrnula kancléřova slova královna. „Nápady?“

„No,“ Jovián vypadal rozpačitě, „už jsem poslal zvědy, aby zjistili, kde se má ono jednání konat. Můžeme tam poslat naše zástupce.“

„Ano, to uděláme,“ přikývl král. Kancléř na chvíli skoro zapomněl, že je Alois tady. Vypadal znepokojeně, ale rozhodně neměl tušení, co se situací udělat.

„Já ale myslela dlouhodobější nápady,“ pokračovala královna. „Co budeme dělat s Esgarothem? Co s Radou? Co dělat, pokud trpaslíci a východ kývnou na válku?“

„Začneme zbrojit,“ pokračoval odhodlaně král. „Postavíme armádu a budeme bránit svoje království. Ale předtím se pokusíme domluvit. Nevidím jediný důvod, proč bychom to nemohli vyřešit po dobrém…“

Kancléř se rychle podíval na královnu a všiml si jejího otráveného výrazu. Alespoň nějaké emoce měla, a to odpor ke králově mírné povaze a idealizmu. Stejně jako kancléř, i ona viděla hned několik důvodů, proč to nepůjde po dobrém.

„Neubráníme se,“ odvětila Golvin, spíše kancléři, než králi.

„Pravděpodobně ne…“ přiznal Jovián.

„Takže? Jaké jsou vaše plány? Musíte mít nějaký záložní plán.“

Kancléř se na chvíli zamyslel. Jeden by tu byl. Něco, co královna nevěděla, a co mohlo pomoci. Mohla to být poslední šance pro Rhûngaroth, kdyby všechno selhalo. Na chvíli přemýšlel, jak moc je vlastně nebezpečné Golvin něco takového povědět. Bylo to velmi nebezpečné. Ale na druhou stranu, stejně by na to časem přišla rozvědka a královna by se to dozvěděla.

„Nějaký by tu byl,“ přikývl kancléř. „Informátor v dopise zmiňoval ještě něco. Slyšela jste někdy o Srdcovém esu?“

*

Nastal večer. Královna opět stála na balkóně a hleděla do zahrad. Její manžel si zřejmě teď dával koupel někde v paláci. Moc ho dnešní zpráva od kancléře nerozhodila. Jak jinak.

Golvin, na druhou stranu, nad dopisem přemýšlela celý den. A nejen nad dopisem. Podle kancléře byl informátorem někdo, kdo patřil k dávno zaniklé organizaci zvané Srdcové eso. Prý to byla královská rozvědka dolského krále. Špióni a vyslanci. Tvrdí muži na špinavou práci a tajní agenti. Takovou rozvědku měl každý král. I ona takovou měla.

Zprvu ale nechápala, proč by právě Rhûngarothu měli pomáhat bývalí členové zaniklé rozvědky padlého království někde na západě. Dol zanikl dávno před vznikem Rhûngarothu a Srdcové eso, jak si rozvědka říkala, nemělo důvod jejímu království pomáhat.

A pak jí to Jovián prozradil. Ideální zbraň proti Esgarothu. Eso v rukávu. Dolský dědic. Mladý princ, který by mohl usednout po Dagobertovi na esgarothský a dolský trůn. Mohla tak padnout celá Rada. Mohlo to všechno změnit. A Srdcové eso chtělo toho prince na trůnu úplně stejně jako ona. Tedy, jen s drobným rozdílem – věděla, že to dítě musí dostat. Musela ho mít ona. Mohla by ho vychovat k obrazu svému. Mohla z něj udělat svého syna. A kdo ví, mohla by pak jednou být adoptivní matkou krále Esgarothu a Dolu. Možností bylo spoustu, ale jedno bylo jasné – musela ho najít.

Na balkón vstoupil jeden z agentů rhûngarothské rozvědky, který předával zprávy od královny svým nadřízeným.

„Chtěla jste se mnou mluvit?“

„Ano,“ přikývla královna. „Potřebuji, abyste někoho našli a přivedli.“

„Koho?“ Golvin pozorovala prázdné zahrady, napůl ztracená ve složitých plánech a snech o budoucnosti.

„Jedno dítě…“

Autor: Pája Efžen

Vrátit se na čtvrtý díl Příběhů Srdcového esa.
Pokračovat na šestý díl Příběhů Srdcového esa.